23. července 2018 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Bandi je světluška. Jeho knihu Žaloba propašovali ze Severní Koreje

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Zakázané příběhy. Soubor povídek od autora, který žije v Severní Koreji. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Zakázané příběhy. Soubor povídek od autora, který žije v Severní Koreji. | foto: REPRO LN

O Severní Koreji se v médiích mluví dost, dokonce se na nejvyšší globální úrovni podepisují smlouvy, že bude líp – ale přesto není od věci připomenout, co je tahle východoasijská země zač. Jaký režim tam vládne, co dělá s tamějšími lidmi.

Jak vypadá specifická verze komunismu v praxi, ta proponovaná rajská zahrada, která se proměnila v nesnesitelné peklo, blízké Orwellově vizi z románu 1984. Nejnovějším příspěvkem k tématu je kniha pseudonymního Bandiho s názvem, který nemohl být pádnější: Žaloba.

Hodně napovídá i podtitul Zakázané příběhy propašované ze Severní Koreje. O tamějším režimu totiž podávali doposavad zprávy buď obeznámení novináři (jako Barbara Demicková v knize Není co závidět), nebo ti, kterým se podařilo šťastně uprchnout (Kang Čchol-hwan, Sin Tong-hjok, Yeonmi Parková ad.). Bandi, ročník 1950, je jiný: své svědectví napsal přímo v Koreji, ven je propašovala jedna z jeho příbuzných – a on zůstal.

Prolhaná zombie

Rukopis, který má v originálu sedm set padesát samostatných listů a zabírá v sedmi povídkách roky 1989 až 1995, je cenný ještě z jednoho důvodu. Bandi totiž disponuje značným literárním nadáním. Fakt, že od mládí prošel několika oficiálními spolky, kde severokorejský režim pěstuje unifikované slouhy pro svou věčnou slávu, v něm naštěstí nezničil to hlavní: jemnost a přesnost vidění, potažmo sílu vzdorovat každodenním přívalům lží, které už sedmdesát let drží tamější spektákl pohromadě.

Severní Korea nabízí nejpozději od sedmdesátých let minulého století bizarnější a krutější verzi běsnění, které zachvátilo Rusko ve dvacátých a třicátých letech a po druhé světové válce pak celý takzvaný východní blok. Zatímco zdejší totality s devětaosmdesátým rokem padly, tamější systém, který mixuje prvky maoismu, stalinismu a konfuciánství, je jako zombie – drží při životě zuby nehty dodnes, a to za jakoukoli cenu.

Severokorejský režim má totiž kořen nejen v setrvalé lži o nejlepším z možných uspořádání společnosti, kterého se podařilo dosáhnout, ale především v hrdosti na své lhaní. V neochotě, neschopnosti přiznat, že ideový líc má svůj reálný rub. Tím rubem je na jedné straně totální izolace Severní Koreje od vnějšího, „nepřátelského“ světa, na druhé pak rozvrácené hospodářství a profízlovaná společnost, jejíž členové povinně odevzdávají veškerý svůj rozumový, emoční i energetický potenciál panující elitě; jinak jdou ze hry, což se prakticky rovná smrti. Právě projevy a důsledky téhle nereflektované státní infantility, pěstované trojicí Kimů, ukazují brilantně napsané Bandiho povídky. Dokumentární rovina se v nich prolíná s beletrizací, syrové reportážní prvky s měkkým lyrismem východního typu, obžaloba s nadějí.

Klopýtat ve stopách

Bandi jde ve svém psaní po osudech konkrétních lidí. Sleduje obyčejného člověka, který musí žít vlastně dvakrát: jednou pro stát, který dozoruje maximum z jeho denní aktivity, od školy přes práci po „privátní“ prostor vztahů a rodiny, a jednou pro sebe – aby si uchoval aspoň kousek hrdosti, individuality, aby nezešílel, neupil se nebo nespáchal sebevraždu.

Severokorejský režim je v podstatě feudálního typu: drží své poddané v neustálé nejistotě, zaměstnává je obavami, zda obstojí, zvládnou plnohodnotně všechny zkoušky, které pro ně vůdce a strana nachystají. Navíc v podmínkách, kdy „ideové selhání“ rodičů nebo prarodičů automaticky padá i na hlavy jejich potomků, což ve společnosti živí setrvalý pocit strachu, viny, méněcennosti.

Na nějakou revoluci v takhle zúženém prostoru už není ani čas, ani síla. A když, tak po malých kouscích, skoro jako za odměnu. Bandi na svých sedmi povídkách, které si všímají nejčastěji právě mezigeneračních souvislostí a portrétují opakovaně „naprosto nevinné dítě s předem narýsovanou budoucností, nucené klopýtat ve stopách svých rodičů“, pracoval sedm let.

Ostatně Bandi ze Severní Koreje neutekl právě z rodinných, vztahových důvodů. Svým životem tak ručí za své dílo taky dvakrát: jednak odvahou, že je vůbec napsal, že se vydal všanc možnému trestu, který by v případě odhalení přišel s neslitovnou brutalitou; jednak faktem, že co napsal, to žije. Že svými texty, navzdory faktu, že vznikly už před čtvrtstoletím, jasně říká: Severokorejský člověk není úplně na kolenou, pořád si drží schopnost kritického čtení reality, neztratil úctu k rodině, k svým dětem, k sobě. „Bandi“ je v překladu do češtiny „světluška“.

Autor je literární a výtvarný kritik.

Bandi: Žaloba. Zakázané příběhy propašované ze Serverní Koreje

Překlad David Petrů

Praha, Plus 2018,

264 s.

Radim Kopáč, Lidové noviny
  • 0Diskuse




Najdete na Lidovky.cz