Abychom si rozuměli: to, pro co se v případě Jana Buriana často používá termín „experiment“, ve skutečnosti žádný experiment v pravém slova smyslu není, o něm lze z jeho diskografie mluvit snad jen v souvislosti se společným albem s bubeníkem Jaroslavem Kořánem Improvizace (2017).
Experiment v burianovském slova smyslu probíhá vždy na bázi písně s pevně danými pravidly, většinou jasnou strukturou. Ono věčné Burianovo hledání spočívá v různých způsobech uchopení písňového materiálu. A to v širokém spektru od naprogramovaných klávesových zvuků přes běžné nástroje přes jejich neobvyklé kombinace přes využití neobvyklých zdrojů zvuku až po to pro tohoto písničkáře nejtypičtější, alespoň v koncertním smyslu, totiž sólové podání s klavírem.
Mladá kapela
Je snadné být po bitvě generál, ale mohlo by se zdát, že viselo ve vzduchu, kdy se Jan Burian obklopí rockovou kapelou a zkusí si na vlastní kůži to, co je denním chlebem pro kolegy, jimž v minulosti dodával texty, jako je Vladimír Mišík nebo Michal Prokop.
Jenomže jeden zásadní rozdíl tu je: při vší úctě k autorské interpretaci a její nezpochybnitelné relevanci, Jan Burian není v pravém slova smyslu zpěvák. A to, co je naprosto v pořádku při klubové sólové produkci, případně v nějakém netradičním instrumentačním pojetí, může být právě onen svrchu zmíněný tenký led ve chvíli, kdy se takovýto typ projevu obloží plnokrevným a od podstaty hlučným rockovým zvukem.
Ke cti Jana Buriana budiž řečeno, že až na pár víceméně detailních míst, kdy neutáhl přílišnou exponovanost partu (třeba v písni Roman), toto nebezpečí ustál. A to ne tím, že se za každou cenu snažil „zpívat rock’n’roll“, ale pravým opakem. Zůstal na svém a jediné, v čem ubral, je jeho někdy až přílišná stylizace a ironický podtext hlasu. Jeho zpěv dostal velmi uvolněný výraz, který se s rockem dobře snese.
Zprvu, v prvních taktech úvodní písničky Probuzení, se zdá, že posloucháme tradiční Burianovo album jen s klavírem. Až po chvíli to rozjede našlapaná, chtělo by se říci springsteenovská rocková kapela, a je z toho velmi dobrý muzikantský fór.
Stylově se písničky, hrané v obsazení mladých hudebníků (Jakub Červinka – kytara, Zdeněk Dočekal – klávesy, Pavel Husa – baskytara, Klára Bohmová – bicí), odvíjejí většinou v duchu rockového mainstremu. Je zjevné, že si muzikanti tu a tam pohrávají s konkrétními vzory či svými oblíbenci: v Hodinách s Doors, ve V krizi s Tomem Waitsem, v Rychlíku Přítomnost (zdá se) s Vlastou Třešňákem. Takové polohy album mile přibarvují.
Tím, co u Jana Buriana právem bývá reflektováno s větší vahou než hudba, jsou texty. Vždyť je jedním z těch písničkářů označovaných za básníky. I na První lásce se drží svých osobitých konstant: melancholie, ironie, humoru. Často – což je jeho specialita – takzvaně v jednom. Co není v jeho rukopise úplně běžné, je zkratka. A ta je hned v úvodním Probuzení (“Kdekdo má v hlavě bakelit / A tak nám zase vládne lid...“) vskutku mistrná.
Někoho možná pobaví Burianovy legrácky (Čumění, Meditace, -), jež sice vždy mají přesah a lze je vnímat i ze seriózního úhlu, nicméně album především jaksi fázují, oddělují bloky vážnějších písní.
Právě ty, a zejména s rozdílně uchopenou milostnou tematikou, jsou nejen nejlepšími momenty alba, ale dvě z nich, Jsi tak dlouhá s pod povrchem bublajícím erotickým nábojem (byť je, jak jinak u Buriana, pointou lehce ironizován), a přesný popis citového vyhasnutí Noc a den, patří k perlám autorovy tvorby en bloc.
Burianův pozdní vstup na rockovou scénu se zdařil díky zachování všech zásadních kladů písničkářova rukopisu a jednomu zdánlivému paradoxu: ubránění se potřebě „stát se rockerem“.
