Ken Loach se levicovým nazíráním světa nikdy netajil a nyní dostal příležitost s láskou připomenout osobnost, která se zapsala do dějin irského proletářského hnutí – dělníka rolnického původu Jamese Graltona (1886–1945), jenž dokázal ve 20. a 30. letech minulého století přesvědčit sebe i jiné, že svoboda, radost a komunismus půjdou dobře k sobě.
Dějiny Irska po válce za nezávislost (1919–1921) a následné občanské válce (1922–1923) jsou pro našince trochu složité k uchopení: na politické scéně se střetávali zejména zastánci smlouvy uzavřené s Brity s jejími odpůrci, dílčích uskupení však bylo samozřejmě více, lišila se míra jejich nacionalismu a bojovnosti, jejich sepjetí s katolickou církví i představy o zajištění sociální spravedlnosti.
Ani Ken Loach ve svém filmu detailně nepředstavuje jednotlivé politické frakce a trendy, spokojí se se základním nástinem situace. Je rok 1932 a James Gralton se vrací na malou farmu svých rodičů po deseti letech strávených ve světě, zejména v USA: v Irsku se změnila vláda a svobodomyslný James má naději, že by se nemusela opakovat situace z doby před deseti lety, kdy musel rodnou zemi opustit. Už tehdy se pokusil s přáteli na svých pozemcích vybudovat a provozovat komunitní centrum, inspirované Jamesovými předchozími aktivitami v New Yorku a nazvané na počest irských republikánských a levicových vůdců „Pearse – Connolly Hall“. Místo, kde se dalo tančit, bavit se, diskutovat, osvětově působit.
Budova je teď polorozpadlá, společenský život místních omezen na akce zaštítěné církví. Ve vzpomínkách Jimmyho sousedů, ba i v myslích těch, kdo původní tančírnu snad ani nemohou pamatovat, však bývalé centrum stále jasně září jako maják, k němuž se upínají jejich naděje. Jimmyho tak záhy po jeho návratu zahrnou vyřčené i nevyřčené výzvy k obnovení sálu. Jimmy vzdoruje jen chviličku a záhy se ruka k ruce vine a dobré dílo se podaří; tím spíš, že jedna z těch rukou patří Jimmyho dávné lásce Oonagh. Ta je už sice vdaná a má děti, ale nadšení pro Jimmyho ani pro pokrokové myšlenky rozhodně neztratila.
A tak sál brzy ožije všemožnými prospěšnými aktivitami. Děti se v něm učí malovat, mladíci boxovat, dospělí politicky uvažovat. A všichni samozřejmě tančit – jak irské lidové dupáky, tak jazz, k čemuž jim Jimmy z Ameriky dovezl gramofon a desky. Rajské souznění lidí dobré vůle bohužel končí za vraty Jimmyho shromažďovny. Jimmy a jeho přátelé se nemohou jen bavit – někdy je potřeba i zabojovat. Nejkřiklavějšími případy sociální nespravedlnosti jsou osudy rodin bezzemků vypovězených statkáři z nájmu. To se potom řeší tak, že se statkářova zvůle kolektivním rozhodnutím spravedlivých zruší a vyhnaná rodina je za asistence davu nastěhována zpět... Je to zvláštní situace, kdy se setkávají utopické dýchánky s problematickými praktikami málem sovětského typu, to vše ve státě, kde většina společnosti i vládnoucí elita jsou přísně konzervativní a oddané církevním autoritám. A právě církev se stane Jimmymu nejtvrdším soupeřem. Hlavním Jimmyho protihráčem je duchovní, v jehož farnosti tančírna stojí. Ten pořádá protiakce, dští na návštěvníky Jimmyho večírků síru z kazatelny, vidí v Jimmym nebezpečného propagátora komunismu – což tedy Jimmy, a nelze to nijak obejít, skutečně byl. Zároveň je konzervativní kněz při své inteligenci, rozhledu a poněkud ukryté empatii schopen vnímat Jimmyho upřímnost, oddanost ideálu a statečnost. To mu však nebrání v tvrdém boji, který má nakonec fatální důsledky.
A nešlo by to přece jen?
Jimmyho tančírna celkem nepokrytě vypráví obdivnou legendu ze života levicového světce. Koneckonců Jimmy si od svého protivníka – kněze vyslechne jednu z těch hlubokých vět, na kterých si tvůrci dávají záležet: „Vy nejste nevěřící!“ Ovšemže je Jimmy naopak zapálený věřící, jen je jeho víra „trochu“ jiná než ta katolická. Jimmy je radostným, charismatickým prorokem lepšího, radostného světa, který by mohl být, kdyby...
V rámci širšího kontextu stojí za připomenutí, že i když Irsko za časů Jamese Graltona působí dost středověce (a v tom není Loachovu filmu proč nevěřit), pro okolní svět byl socialismus skutečně jedním z předních a aktuálních témat. V přibližně stejné době přišli třeba v Československu Voskovec a Werich s filmovým manifestem levicového optimismuHej rup! – a duch Jimmyho spolku vyzařuje podobnou náladu. Nadšená představa svobodné, solidární a uvědomělé společnosti tehdy ještě nepodala tragické důkazy své neuskutečnitelnosti. Proto můžeme Jimmyho ušlechtilým pohnutkám docela dobře věřit a ctít je. Po historických zkušenostech nicméně není snadné mít pro tohoto filmového sympaťáka tak jednoznačný a romantický obdiv, jaký mu věnuje Ken Loach.
Z filmu je totiž cítit jakýsi nádech naděje, že by to snad přece jen šlo. Že, například, kdyby církevní představitelé našli ve svých srdcích tolik lásky a soucitu, kolik jim jejich víra ukládá, nemohli by přece být s komunisty (nebo jejich příznivci) ve sporu... V zemích, kde na rozdíl od Irska dostaly podobné představy prostor k uplatnění, ví ovšem většina publika stále ještě své. Výsledkem nebylo nic jiného než ještě mnohem drsnější potlačení svobodného shromažďování, zábavy, nezávislého vzdělávání, ovšemže také náboženského života. A likvidace či krutá proměna idealistů Jimmyho typu.
Jimmyho tančírnaVB, Irsko, Francie 2014 Režie: Ken LoachScénář: Paul Laverty Hrají: Barry Ward, Simone Kirby, Jim Norton, Francis Magee Premiéra 7. 5. |
Snímek Kena Loache má v každém případě jednu zásadní přednost: vznikl ve svobodném prostředí a natočil jej kvalitní tvůrce. Takže se na něj dá hledět o poznání snáze a s větší vstřícností než třeba na podobně dojemné historky o levicových předácích v normalizačních seriálech, šířících oficiální a jediný povolený výklad dějin. Proto je filmJimmyho tančírna docela dobré vidět a hlavně je dobré o něm přemýšlet. Jeho nejhlubším základem je totiž obecná výpověď o střetu svobodného ducha s autoritativní, odlidštěnou mocí. V takto postavené konfrontaci se člověk těžko postaví jinam než na stranu Jimmyho. Což ale ještě neznamená, že mu musí spolknout všechny jeho nápady.