Samozřejmě že odhalení hudebního talentu Františka Skály v jeho pětašedesáti letech nespadlo z nebe. Už dlouhá léta se projevuje v několika víceméně zábavných spolcích v čele s MTO Universal. Dvě stylově zcela rozdílná alba, která právě vydal na primárně undergroundovém labelu Guerilla Records, ovšem představují v jeho hudební prezentaci zlom: jsou až na drobné výjimky čistě autorská.
Už v tuto chvíli, pár dní před vydáním, budí nadšení na sociálních sítích zejména album Pojď se mnou děvče mé. Leckdo se nezdráhá, už teď, v květnu, mluvit o albu roku. Je však otázka, kam bude možné jej v případných výročních anketách vřadit. Je totiž...dechovkové.
Ano, František Skála skutečně natočil deset písní s regulérní venkovskou dechovou hudbou Provodovjané. Nejde tady o žádnou koketérii profesionálních muzikantů s vysmívaným žánrem, jakou čas od času z hecu provozují někteří čeští jazzoví muzikanti z okruhu klubu Jazz Dock. Nejde tu ani o použití prostředků dechovky k spíše divadelní a šansonové prezentaci, jako to svého času zkoušela Ester Kočičková a Luboš Nohavica s kapelou Kujooni.
Skála s Provodovjany je skutečně regulérní česká venkovská „dechna“, i se všemi typickými chybami. Ostatně, vydavatelská anotace říká: „S výslednou kvalitou produkce je Skála velmi spokojen, mistrovští hráči z Provodova dokázali udělat takové aranže, které splňují autorův požadavek principu chyby. ´Je důležité, že se to celé trochu rozjíždí. Drobná nepřesnost napovídá, že se jedná o ruční práci, která neunaví.´ Protože ´co je přesné, to je mrtvé!´“
Česká world music
Samozřejmě, to, co toto album odlišuje od tradice, jsou Skálovy texty a celková forma. Už první písnička Husserlova přednáška má bezmála třináct minut a skládá se minimálně ze tří (pokud ne pěti) obsahově vzájemně nesouvisejících částí, z nichž každá obsahuje špeky a fóry, na nichž by jiný postavil půl repertoáru. Ve filozofické části Skála naprosto dokonale kloubí jakobyintelektuální základ se „sprostonárodní“ vulgaritou, typickou právě pro jednu, tu „nevlachovkovou“ větev českého dechovkového odkazu: „Pak tam přišel Husserl, ošklivě se userl/když na záchod usedl/tak prkýnko prosedl/on byl vždycky u zrodu, v tom měl velkou výhodu/říkám ti Nietzsche, ty běž do píče/lepší je Husserlova přednáška.“
Co také rozhodně tematicky nekoresponduje s klasickou českou dechovkou je červená – v tomto případě tedy spíš černá – nit podstatné části textů, totiž stáří, smrt, hřbitovy. „V Pašupatinátu, v Kátmandu pálej svoje mrtvoly/za hodinku za dvě smetou popel do vody/vodplaví ho řeka turisti jsou bez sebe/nebožtík se marně vzteká/že by radši do nebe.“ (Husserlova přednáška) „Pojď se mnou děvče mé do urnového háje/pod vrbou smuteční ti svoje srdce dám/pojď se mnou lásko má tam hrobka kamenná je/na hrobech chladivých tvé líce zulíbám.“ (Pojď se mnou děvče mé) „Za řekou na stráni/je krematorium/je tam pěknej chládek/a kolumbárium/ve výklenkách urny/mrkají na sebe/černé dýmy z nebožtíků/stoupají do nebe.“ (Loučko zelená) Takové věci kdyby zpíval svému publiku Josef Zíma, zřejmě by se jeho trůn krále české dechovky brzy zřítil.
Album Pojď se mnou děvče mé je samozřejmě bizarní a parodické. Zároveň na ně ale lze nahlížet i seriózně, jako na pokus o navázání na tradici jedné odrůdy tradiční české hudby modernějšími prostředky, v tomto případě textovými. Vlastně může jít o jeden z mála úspěšných pokusů o autentickou českou world music. Což potvrzuje i fakt, že se František Skála s Provodovjany představí v rámci prvního dne mezinárodního festivalu Respect (věnovaného právě world music) 28. srpna na pražském Rohanském ostrově.
Třaskavé písničky
Každý průměrný píárista by řekl Skálovi potažmo majiteli Guerilla Records, že vydávat dvě různá alba zároveň je z komerčního hlediska nesmysl. Tady se ale pohybujeme skutečně na půdě alternativy a možné je tu tedy všecko. Je to velká škoda, ale dechovkové album zcela jistě upře na sebe tak velkou pozornost, že druhé, album nazvané Debut, bude trochu opominuto nebo přehlíženo.
Což je ale značná škoda, protože i ono přináší skvělou hudbu. František Skála, hrající zde na kytaru, harmoniku a další nástroje, se zde nechává doprovázet skupinou Třaskavá směs, jejímiž členy jsou mj. jeho „tvrdohlavý“ výtvarný kolega Petr Nikl nebo kontrabasista Petr Tichý. Písničky na pomezí folku, rocku a blues sice každou chvíli něco připomínají, od Toma Waitse přes Rolling Stones po lidovky z různých koutů světa, ale Skála jako zpěvák je svým výrazem hravě utáhne a navléká jim vlastní kabát. V němž má samozřejmě i v tomto případě nadsázka a ironie svoje nezastupitelné místo.
