V Praze žijící Katarzia, vlastním jménem Katarína Kubošiová, je jednou z nejzajímavějších „československých“ umělkyň současnosti. Její začátky byly ryze písničkářské, byla „dívkou s kytarou“, byť v moderním slova smyslu. Postupem času začala přibírat hudebníky, odkládat kytaru a pracovat s elektronickými zvuky.
Tento trend prozatím vyvrcholil na velmi úspěšném předchozím čistě elektronickém albu Antigona, jehož spolutvůrcem byl s Katarzií producent Jonatán Pastirčák, známý pod uměleckým jménem Pjoni. Ten je také hlavním producentem novinky, od čehož se odvíjí převládající sound nahrávek. Dalších producentských prací se ujali Aid Kid, Oliver Torr, LVCIFER a Alexander Vincent. V některých písních přispěli svými party členové Katarziiny doprovodné koncertní kapely, základ zvuků pořídila ovšem sama písničkářka na počítači ve známém hudebním softwaru Ableton.
Vřelá slovenština
Přestože má Celibát nepochybně ambice být elektro-popovým albem na nejvyšší úrovni a jeho zvuk si skutečně nezadá s tím, co aktuálně slýcháme z „hudebně rozvinutých zemí“, jeho hlavní váha je v textové oblasti. Jediná anglicky zpívaná píseň Fairies je tady paradoxně spíše do počtu. Absencí slovenštiny vlastně zapadá do tuctovosti, s měkkou slovenštinou je elektronická hudba mnohem osobitější a v neposlední řadě vřelejší.
Katarzia má jeden obrovský dar, který by jí mohli závidět i mnohem zasloužilejší a slavnější básníci: dokáže už s prvními verši dokonale vtáhnout do příběhu. Stačí jí k tomu mnohdy dva, maximálně čtyři krátké řádky textů: „Dve dievčatá majú spolu dieťa/Tebe sa páči chlapec, ktorý je gay“, „V noci sa dialo niečo mimoriadne/Bola to sekunda na zázraky“ nebo „Zostalo mi po tebe prázdno/Snažila som sa ťa nahradiť/Športom, knihami, sexom s bláznom/Predstierala som že mi nevadí/Moja citová smrť“. Po takovém začátku se prostě skladba nedá přeskočit.
Autenticita
Katarzia se rozhodla na albu Celibát hodně odhalit. Nejpatrnější je to v úvodní písni Samota mi nevadí, kde hned na začátku za doprovodu klavíru a jemné elektroniky zpívá: „Nič neočakávam/Nikoho nehľadám/Nemám predstavy/V nič neverím//Samota mi nevadí/Ani celibát tela/O lásku neprosím/Nie som osamelá“. Je to výborný, při vší delikátnosti vlastně docela chytlavý vstup do alba, nejen díky působivosti prvních veršů, ale i zásluhou refrénu, který má křehkou, ale výraznou melodii. Katarzia zde také zpívá slova, která jako by měla předurčit, co můžeme od dalších songů očekávat: „Nehanbím sa byť silná/Nehanbím sa byť slabá, taká som“.
Autorka umí také výborně pracovat s autentickými popisy situací. Když třeba zpívá v Tristanovi a Isoldě „Obliekam si niečo elegantné/Idem v teplákoch/Hľadám kľúč od auta a mám strach výjsť kvôli feťákom/Svitá, je to bezpečné, zapnem si Kendricka/Aj v tomto čase Rytmus vysiela zo svojho Bentley,“ jako by ji posluchač zpovzdálí sledoval. Ani v tomto realistickém příběhu o noční návštěvě zdravotní pohotovosti ale neztrácí cit pro poetiku, když příběh vypointuje zjištěním lékaře: „Slečinka, vy máte napadrť srdce zlomené“.
V některých situacích si může posluchač připadat jako nevítaný host, který vpadl do intimní situace. Naštěstí ale Katarzia není prosta nadhledu. Ten vycítíme třeba v písničce Bonsai, kde vypráví příběh jak z období prvních nešťastných lásek, dospívá ke zjištění „Na to aby som ťa milovala, nemusím/Ťa vídať ani vlastniť“, ale v mixu si s těmi slovy pohrává, jako by na posluchače pomrkávala.
Jistě, Celibátu by se daly nějaké drobnosti vytknout, třeba nadměrné (a s postupem poslechu místy už vyloženě iritující) nadužívání hlasového efektu auto-tune, anebo zařazení zhudebněného Václava Hraběte Blues o dešti s vesměs „živým“ doprovodem, což je sice hezká písnička, ale jakoby z úplně jiného alba. To však nemění nic na tom, že v rámci československé scény je album Celibát výjimečné.
