RECENZE: Nový papež okouzluje výmluvností i vtipem. Svého ústředního hrdinu ale drží v ústraní

Mladého amerického papeže Lennyho střídá nový papež – přinejmenším dočasně. Záhadný, zlomyslný i laskavý, leckým nenáviděný, ale postupně čím dál víc zbožňovaný Pius XIII. se totiž v­minulé řadě seriálu dočista vyčerpal a na začátku té nové leží v­kómatu, podstupuje neuspokojivé transplantace srdce a sem tam si někam vyrazí coby duch. Fyzicky ovšem leží v působivě zařízeném sále benátské nemocnice, tu a tam pohne prstem a možná se dá cosi odvodit z jeho dýchání.

Před nemocnicí se nepřetržitě modlí dav jeho fanatických příznivců (a především příznivkyň), pro mocenské soukolí Vatikánu je nicméně takový papež přece jen příliš málo živý. Proto se všehoschopný státní tajemník Voiello a jeho dobrovolní i nedobrovolní spojenci snaží rychle najít nového následníka svatého Petra. První pokus se jim poněkud vymkne z rukou a při tom druhém už nehodlají nic riskovat: ke kandidatuře přesvědčí Angličana sira Johna Brannoxe, který proslul jako vyznavač umírněné střední cesty a má též udivující výsledky při obracení anglikánů na katolickou víru. 

Aristokratický filozof s duší básníka má na hony daleko k radikálnímu mladému Američanovi Lennymu, jehož nevypočitatelnost vyplývala především ze skutečnosti, že šlo o­de facto devítiletého chlapce, který se snažil vypořádat s tím, že jej jeho svobodomyslní rodiče odložili do sirotčince. Právě katastrofální a destruktivní vztah s rodiči je přitom tím, co má o mnoho starší Brannox s Lennym společné.

A teď něco úplně jiného

Toto je stav, který (s ­velmi zábavnými peripetiemi) předestře první díl nové série, ale ani po zhlédnutí šesti epizod, které dostali k dispozici recenzenti, není divák o mnoho moudřejší – rozhodně ne pokud jde o osud Pia XIII. Budovatel svůdných obrazů, provokatér a­vtipálek s bezbřehou imaginací Paolo Sorrentino by se totiž nepochybně k smrti nudil, kdyby druhou řadu nepojal úplně jinak než tu první. Neváhá tedy z děje na dlouho v­podstatě vyřadit toho, na kom byl celý koncept původně postavený a komu se diváci (pokud se nechali od autora nachytat) usilovně snažili porozumět. 

Nový papež v podání Johna Malkoviche je skvostně vymodelovaná, křehká a vrstevnatá postava, o místo na slunci se však musí dělit také s dalšími hrdiny a motivy. O­nic méně neodolatelný není ani tentokrát státní tajemník a fanoušek fotbalové Neapole Voiello; pokračuje i linka citlivého kardinála Gutierreze. Na scéně se však objevuje též tajuplný cizí vyslanec, který tahá za důležité nitky a napětí houstne díky opakovanému nenávistnému videu islámského kazatele. Zejména však dostávají čím dál větší prostor ženy: ať už je to papežova tisková tajemnice Sofia (Cécile de Franceová), anebo Esther, jíž Pius XIII. v minulé řadě přičaroval miminko, ale štěstí jí tím nezaručil. Navíc se do čím dál radikálnější nálady dostávají řádové sestry, kterým už přestává stačit jejich druhořadé postavení. A to nemluvíme o příležitostných návštěvách celebrit hrajících sebe sama, jako je Marilyn Manson nebo Sharon Stoneová. 

Divokou fabulací k pravdě

Kam to všechno povede, těžko s­jistotou předvídat – a možná to není zas tak důležité. Ne že by Sorrentino postrádal zajímavé myšlenky (či spíše nápady), ale významnější než nějaké velké ucelené sdělení jsou u něj často právě dílčí výjevy, které dokáže předestřít s okouzlující sugestivitou, vtipem a výmluvností. Jeho Vatikán i ve druhé řadě seriálu zůstává především fiktivním hřištěm pro množství svérázných žertů a­na realitě nezávislých fabulací, obloukem se přesto Sorrentino dokáže některých reálných témat docela pronikavě dotknout.

Zejména ty diváky, kteří se nechali očarovat výkonem Judea Lawa, si bude muset nová řada v­podstatě znovu získat. Šanci má ale poměrně velkou.