Přitom nahrávání nové sólové desky po dlouhých deseti letech od předchozího titulu Scream a navíc po úspěšném reunionu Black Sabbath provázely Ozzyho pochybnosti o sobě samém. „Říkal jsem si, že už bych měl konečně natočit nové album. Jenže v hlavě mi pořád strašilo: Vždyť já na to nemám sílu!“ prozradil Osbourne v rozhovoru pro magazín Louder Sound. Typická sprostá slova na „f“ jsme v překladu vypustili.
  |
Zpěvák měl k obavám dobré důvody. Popravdě řečeno, jeho sólová kariéra po roce 2001, kdy vydal slušné album Down To Earth, nestála za moc. Naopak reunion Black Sabbath, korunovaný albem 13 (2013) a úspěšným rozlučkovým turné protaženým do roku 2017, nasadil sólistovi Ozzymu laťku očekávání nepříjemně vysoko. Věci pochopitelně nepomáhá ani Parkinsonova choroba, jejíž diagnózu Osbourne nedávno oznámil. „Nakonec ze mě Andrew tu desku vymačkal,“ přiznal zpěvák zásluhy producentovi, kytaristovi a spoluautorovi písní Andrewovi „Wattu“ Wotmanovi. Watt patří k typickým producentským oportunistům (míněno v ekologickém významu toho slova, nemá jít o urážku) se zásluhami na nahrávkách žánrově nevyváženého spektra interpretů od Justina Biebera či Seleny Gomezové přes pop punkery Blink-182 po rapera Post Malonea. Ovšem Wattovou srdcovou záležitostí byla také hardrocková superskupina California Breed, proto si jeho estetika s tou Ozzyho neprotiřečí.
Také druhý z koproducentů alba Louis Bell má spíš popovou a hiphopovou klientelu (DJ Khaled, Taylor Swiftová, Jonas Brothers), ale oba profesionálové pochopitelně ctili Ozzyho typický styl. Dokázali ho dokonce vyhmátnout tak přesně, že některé momenty alba Ordinary Man silně evokují někdejší zpěvákovu domovskou kapelu Black Sabbath. Stačí si poslechnout zatěžkanou, členitou kompozici Goodbye, změny rytmu a dynamiky v Under The Graveyard či riffy Eat Me. Pochvalou práce producentů samozřejmě nemají být shazovány zásluhy samotného zpěváka, reunion „Sabbathů“ ho slyšitelně nakopl.
Tak by mohla znít i jedna z výtek. Na Ordinary Man se hodně recykluje. Jenže ono to v Ozzyho případě příliš nevadí, koho jiného by měl Madman hrát než sám sebe? Navíc nahrávka občas z metalového retro soundu vybočí. Například když do skladby It’s A Raid vpadne svým rapem a křikem Post Malone. Jde vlastně o oplátku, Ozzy předtím hostoval na Maloneově albu Hollywood’s Bleeding (2019) a tehdejší společnou, nepříjemně chemicky přislazenou baladu Take What You Want najdeme coby bonus i na Ozzyho albu. Žel právě ona z něj nelogicky vyčuhuje.
Mohl by překvapit i další host. V titulní baladě se k Ozzymu připojil Elton John. Ale pokud si vybavíme ty ostřejší Eltonovy snímky ze 70. let a také jeho někdejší hostování u heavy metalové kapely Saxon, o tak nečekaný žánrový „přemet“ zase nejde. Navíc společná píseň patří k těm pomalým, uhlazeným, zklidněným a bohužel i poněkud tuctovým.
Většina alba ovšem neztrácí tah a energii, na čemž má vítaný podíl i razantní rytmika basisty Duffa McKagana z Guns N’Roses a bubeníka Chada Smithe z Red Hot Chili Peppers. Kytarovými sóly navíc album opepřili Slash, brilantní ve Straight To Hell a žel trochu klišovitý v titulní baladě, a Tom Morello známý z kapely Rage Against The Machine. Navzdory slabším místům jde o důstojný přírůstek do Ozzyho diskografie.
Jedna věc je práce ve studiu, druhá koncerty. I skalní příznivci si musí přiznat, že Ozzyho výkony na pódiu vždy trpívaly značnými výkyvy. Pokud se však zpěvákovi podaří udržet nápřah z turné s Black Sabbath i z práce na novém albu, mohl by koncert 13. listopadu v pražské O2 areně představovat silný zážitek.
Jedno zůstává jisté. Jakkoliv se nás o tom Ozzy v textu titulní písně snaží přesvědčit, rozhodně se nestal „normálním chlápkem“ (Ordinary Man). Pro fanoušky zůstává láskyplně přezdívaným „Madmanem“, šílencem. Naštěstí.
OZZY OSBOURNE: ORDINARY MANEpic, 2020 |
