Je to jistý paradox, že Povodí Ohře a těch pár aspoň trochu podobných kapel na české scéně bývá označováno za „alternativní rock“. Znamená to totiž, že za alternativu k mainstreamu dnes považujeme silnou textovou výpověď, přímočarost, syrovost až na dřeň ve slovech i tónech, nebraní si servítků. A to rozhodně není pro hudební scénu dobré vysvědčení. Všechny tyto kvality by naopak přece v rocku, hodném toho označení, měly být samozřejmostí.
Povodí Ohře vstoupilo na scénu před třemi lety vlastně jako nový projekt veteránů. V té souvislosti byla uváděna zejména chebská kapela Esgmeq, hvězda české rockové scény první dekády 21. století, ve které mj. působil zpěvák říkající si Sisi. Ten nejen svým divokým projevem, ale také texty výrazně určoval kvalitu Esgmeq, a platí to i pro Povodí Ohře. To si za svůj debut vysloužilo cenu odborníků na alternativní hudbu Vinyla a v dalších výročních anketách Apollo a Anděl zasáhlo alespoň do nominací.
Rockové litanie
Přestože průvodní texty k albu Dva trámy na kříž hovoří o koncepčním projektu, není vůbec nutné jej tak vnímat. Oněch osm písní by mělo reflektovat z historického a společenského hlediska atmosféru západočeských Sudet, což není v české alternativní hudbě úplně unikátní téma – vzpomeňme písničkáře Petra Linharta a celou sérii jeho „sudetských alb“.
Ovšem Povodí Ohře hraje songy, které sice v daném kraji bezpochyby koření, to vzhledem k původu jejich autora ani jinak nejde, ovšem nejsou nijak vázány na tamní reálie a mají všeobecný dopad – lze si snadno představit, že by je v anglické verzi mohla zpívat kterákoli dobrá světová kapela. Nehledě na to, že například song Vašek, který se skutečně od plic vyrovnává s těmi, kteří plivou na osobnost Václava Havla, z oné sudetské tematiky vysloveně vybočuje a nelze jej do ní zahrnout ani přeneseně.
Sisiho texty prostě jsou přes všechno hrubozrnné výrazivo a zásadně hovorový jazyk skutečná poezie (v tom se podobá třeba Pavlu Zajíčkovi). Navíc poezie literárně inspirovaná. Sám autor v prosincovém rozhovoru pro kulturní magazín UNI řekl: „Skoro vždy jsem postupoval stejně. Vybral jsem si dva, tři literáty, postavil je na piedestal a okolo nich jsem pak nechal pomalu budovat album. U Esgmeq to byli Gellner, Goethe nebo Hemingway. A taky Mika Waltari a Michael Crichton. U první desky Povodí Ohře pak Zbyněk Hejda a Andrej Rodinov. Nejinak je to i v tomto případě, kdy jsem zvolil Zdeňka Rotrekla a plzeňského rockera Luboše Jehličku. Rotrekl je křesťanský básník, bojovník proti totalitě, a Luboš je rebel!“
Rotreklova osobnost se odráží do závěrečné písně Litanie, jež je úpravou jeho básně. Onen termín „litanie“ ostatně sedí na řadu dalších písní, ve formálním smyslu, a nakonec i v tom křesťanském. Právě křesťanský prvek, přesněji řečeno obracení se k této tematice, obvykle však z hlediska světského, možná trochu pochybovačného, ne však znesvěcujícího, jde pod povrchem celého alba – v tomto ohledu si posluchač nemůže nevzpomenout na osobnosti typu Nicka Cavea (a celou navazující australsko-berlínskou scénu), Davida Eugena Edwardse nebo v Česku žijícího Brita Phila Shoenfelta.
Bylo by škoda zcela přejít hudební stránku alba. Povodí Ohře vyniká především dynamikou, která je alfou a omegou jejich syrového rocku. Hudební příval si tak zachovává nezměrnou energii, ale břehy nikdy nestrhává.
