21. ledna 2018 18:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Věřit napsaným slovům. Vnímavá duše herečky Marie Tomášové

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Herečka Marie Tomášová jako Ofélie. Inscenace Hamlet - 27.11.1959. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Herečka Marie Tomášová jako Ofélie. Inscenace Hamlet - 27.11.1959. | foto: Archiv Národního Divadla

PRAHA Knížka herečky Marie Tomášové Věřit napsaným slovům, která má formu koláže poskládané ze vzpomínek, je něco jako otisk duše. Vroucí, okouzlené, něžné, čisté a oddané.

Knížka je vlastně přepisem deseti dílů rozhlasového cyklu, které natočila Eva Ocisková a jež Český rozhlas vysílal v roce 2013 na stanici Vltava. Nejde o klasické vyprávění životaběhu, i když jednotlivé celky jsou řazeny chronologicky. Je to také rozjímání nad smyslem života, nad plynutím času a nemožností zachytit jej, nad svobodou, pravdou i lží. Tomášové vzpomínání má zvláštní básnivost a až jímavé citové zabarvení, je v něm nepochybně ukrytá celá její senzitivní osobnost. Také její zvláštní dar, o němž mluvil i Josef Topol, a to sice čistota a upřímnost, které dokázala tak přesvědčivě přenést i do svých rolí.

Má také úžasnou schopnost autenticky vyvolat minulost a vrátit se myslí právě do té doby, o které píše. Vcítit se. Tak před námi vyvstává okouzlený a dychtivý pohled mladé dívky, narozené ve vesnici Dobrovice nedaleko Mladé Boleslavi, která objevuje svět v tragické době protektorátu. Zbožňuje své rodiče, zejména otce, byl jejím ostrovem bezpečí. „Je to celá pevnina jménem otec, jeho vliv na mě byl totální.“ Když pak později líčí jeho náhlou předčasnou smrt, která ji zastihla už jako studentku DAMU, prožíváme s ní její zoufalství: „Měsíce a měsíce, snad celý rok mám vymazaný z paměti... Vím, pouze vím, že za pár dnů – dv a týdny – po tatínkově smrti popravili Miladu Horákovou...“

Prožíváme s ní její nadšení pro literaturu, poezii a divadlo a není těžké představit si ji, jak stojí v Praze na tramvajové refýži v nových jemně zelenkavých šatech a s kloboučkem, rozechvělá před zkouškou na konzervatoř. A znovu s ní vstupujeme do šedesátých let, do jejich jedinečné atmosféry, umělecké invence i nadějí.

Nezakázaný život

Už za studií na DAMU (1948– 1952) úspěšně hostovala v Národním divadle – hrála Aňu v Čechovových Třech sestrách a prokázala svůj talent pro psychologické herectví, poloha mladé tragické hrdinky se napříště stala její doménou. Ještě na DAMU se potkala s mužem svého života režisérem Otomarem Krejčou. Bylo to osudové setkání a v Národním divadle se brzo zařadila mezi „jeho“ herce, stala se jeho múzou a věrně stála po jeho boku. Ve svém „nezakázaném životě“, jak sama označuje dobu do roku 1972, kdy komunisté zavřeli Divadlo za branou, s ním nejdřív sdílela slávu a pak i to zlé. Vždy oddaná, nesobecká, věrná svému krédu. „Ať to působí naivně, nebo hloupě... vím, že skutečná láska – je naprosto důvěřivá a bezvýhradná. A je už z podstaty obětavá. Vnímala jsem to u své matky.“

Tomášová dokáže i na malé ploše a v zajímavém detailu přiblížit osobnosti, s kterými se potkala. A to nejenom herecké kolegy, jako třeba Leopoldu Dostalovou, ale i jiné. Poutavě píše o Janu Patočkovi, o jeho vlídnosti a schopnosti vysvětlovat složité myšlenky. Píše o Hrubínovi, Holanovi a samozřejmě Josefu Topolovi, muzikantech, hraběti Sternbergovi a vždy umí vystihnout podstatný rys povahy.

Po roce 1972 se ocitla bez divadla a s tím také souvisejí i její postřehy o herectví. Cituje Olgu Scheinpflugovou a její trpké poznání, že v divadle nikdy nikdo nikoho nepostrádal. Marii Tomášovou svým způsobem spasila Lyra Pragensis, která se pro ni stala záchrannou kotvou. Mohla se vrátit ke své lásce – uměleckému přednesu – a díky vrozené muzikálnosti i k melodramu. Ale dvacet let, kdy nemohla stát na jevišti, pro ni bylo krutých. Vracela se těžko, s vědomím úplné ztráty jistoty. A další rána pro ni jistě byla, když Divadlo za branou II přestalo z ministerského nařízení v roce 1994 existovat. Marie Tomášová ale nikoho neobviňuje, není v ní žádná hořkost.

Knihu vlastně tvoří menší uzavřené celky, které se často blíží esejím. Opírají se o konkrétní události, třeba o inscenace Divadla Za branou nebo o témata, která Krejču v divadle zajímala, ale autorka je dokáže rozvinout do neokázalé filozofické úvahy, zpravidla traktované lyrickým, obrazivým jazykem. Jak přesně a působivě například popisuje dobu začínající normalizace a všímá si, kolik v ní bylo étosu a připravenosti k oběti a jak je dnešní bezbřehá svoboda tolerantní ke všemu lidskému i nelidskému.

Marie Tomášová: Věřit napsaným slovům

Praha, Torst 2017, 181 stran

  • 1Diskuse
Jana Machalická

Autor

Jana Machalickájana.machalicka@lidovky.czČlánky