Bizarní vraždy, tajuplná poselství z minulosti, okultní nauky, tajná spolčení a neodmyslitelný milostný motiv - tohle všechno čtenáři i diváci dobře znají z děl, u nichž jedinou autorskou ambicí je dobrá prodejnost. A té se dosahuje poměrně snadno, neboť jde o motivy, jež nějakým způsobem lákají většinu lidí. Včetně nadaných spisovatelů, kteří se pak pokoušejí pokleslé nástroje uchopit po svém a přinést jejich prostřednictvím nějaká skutečná sdělení. Tak tomu je i s románem Miloše Urbana Santiniho jazyk, jehož čtenář s autorem může sdílet provinilé potěšení z pokleslosti a zároveň podnikat výlety do nejvyšších pater umění a nadpozemských pravd.
Není sporu o tom, že televize veřejné služby by pokud možno měla usilovat o adaptace těch nejzajímavějších děl současné literatury. Rozhodně je to užitečnější než nechat mladé filmaře vyprazdňovat Čapkovy kapsy. Se současnou literaturou, a konkrétně s tvorbou Miloše Urbana, je to ovšem tak, že se adaptování, a zvlášť tomu televiznímu, v některých ohledech dost vzpírá. Vesmír Miloše Urbana je totiž plný naschválů, na něž musí čtenář přistoupit - je to svět, kde jsou postavy vtlačovány do bizarních formiček, které jim autor potměšile uchystal. Reklamní pragmatiky donutí hovořit plynně latinsky, hloubat o křesťanské mystice, kabale a numerologii, absolvovat historické exkurzy -nebo hledat „univerzální větu“, která by údajně byla sloganem k nezaplacení, protože by prodala jakékoliv zboží. Větu, o níž nakonec i šéf agentury, řečený Kňour, uvěří, že ji lze najít ve vzkazech zakomponovaných do sakrální architektury zbožného Jana Blažeje Santiniho.
To, co je v knize provokativní, nadsazenou, jaksi bez diskuse nereálnou, ale přece ústrojně zapojenou konstrukcí, v televizní adaptaci ztrácí vše kromě své nereálnosti. A podobných ochuzení kromě tohoto zásadního je samozřejmě více. Postavy jsou zploštělejší, mnohé motivy okleštěnější, než by bylo zdrávo, nemluvě o tom, co muselo být vypuštěno, aby mohla film před desátou večerní bez újmy sledovat školou povinná mládež. Zůstává kostra děje, která není ani v předloze úplně nejsilnější.
Hoďte mi tam ty vokály
Na druhé straně je pravda, že adaptace disponuje možnostmi, které kniha postrádá: zejména může skutečně předestřít obraz skvostné Santiniho architektury, dosvědčit hru světla a kouzlo prostoru, které na postavy tak silně doléhá. Škoda že v těchto okamžicích pravidelně spustí „duchovní“ hudební motiv s táhlými vokály, který má zřejmě mystičnost zážitku patřičně osolit.
Vizuální stránka filmu nicméně patří k jeho kladům a přesahuje televizní standard. „Tajuplných“ momentů, v nichž snímek výrazně připomíná nedělní pohádku, je naštěstí jen pár.
Santiniho jazykScénář: Miloš Urban a Tomáš Končinský |
Jan Blažej Santini silně prožíval kult Jana Nepomuckého: symbol mlčícího jazyka pro něj byl (zejména v Urbanově interpretaci) velmi zásadní. A myšlenka, že právě v dnešním ukřičeném světě marketingových manipulací má možná mlčení tu největší hodnotu, rozhodně stojí za zapamatování. Nabízí se ovšem také její pokračování - nemělo by třeba i televizní médium „mlčet“ a přestat se sápat po tématech, která nedokáže přesvědčivě sdělit?
Odpověď není po zhlédnutí Santiniho jazyka jednoznačná. Přiměje-li tento film někoho k zájmu o Santiniho nebo o Urbana, je to dobře. Jako samostatně stojící dílo je ovšem problematický. Dvojsečné je i zařazení Santiniho jazyka po právě skončené repríze trilogie Ďáblova lest. Diváci, jimž se Ďáblova lest líbila, budou s velkou pravděpodobností ze Santiniho jazyka dost zklamaní. Ti ostatní mohou zase předem nabýt dojmu, že je v neděli čeká podobná bezobsažná slátanina jako po tři neděle předchozí. A to by bylo vůči tomuto pokusu přece jen nespravedlivé.