Předpokládám, že jarní nástup koronakrize zastihl Struny podzimu ve chvíli, kdy měly letošní program celý naplánovaný. Vzpomínáte si na svoji první reakci?
Nemohl jsem uvěřit, jak křehký je náš technologicky vyspělý svět. Jak málo stačí, aby všechno, čím žijete, najednou skončilo, a aby se třeba taková věc jako jen koncert, společný sdílený zážitek z živé hudby, pomalu stával filmem pro pamětníky. Ale už po pár týdnech doma jsem začal cítit, že je to především neopakovatelná příležitost rozvoji a k rozhodnutím, na které bychom v běžném roce sotva měli dost kuráže. Mám dokonce pocit, že ten sebezáchovný pud zachránit živé koncerty, tedy i naše živobytí a celoživotní náplň. Mě i celý náš tým vybudil k mimořádné, chvílemi až horečné aktivitě.
Jak moc jste museli při přípravě stávající podoby programu slevovat?
Všechno špatné je pro něco dobré, a nám tentokrát přišla k dobru zkušenost z roku 2003, kdy jsme čelili první velké krizi, když mi tehdy nový prezident Václav Klaus po osmi letech, co jsem organizoval na Hradě Struny podzimu. sdělil, že „tyto partyzánské akce skončily“. Ze dne na den se mi zhroutil sen o festivalu, přišli jsme o všechno... Nezbylo, než zmobilizovat síly, najít nové sály, nové partnery a spojence. Tehdy jsme v té situaci instinktivně zvolili řešení, které mi ex post posvětil Michael Kaiser, prezident Kennedyho centra, kde jsem krátce na to rok působil. Jedna z jeho manter byla „Nikdy neškrtej umění“, a my jsme tehdy zvolili tři umělecky nejodvážnější a nejnákladnější produkce, mimo jiné zahrál v Obecním domě Kronos Quartet. V umění se prostě nejvíc vyplatí to, co se krátkodobě nevyplatí. Jedině pro jedinečné, vzrušující, náročné věci nadchnete publikum, partnery, mecenáše... Podobně jsme se zachovali letos. Vytvořili jsme jakousi programovou esenci původního programu zhuštěnou do tří koncertů od akustického techna Brandt Brauer Frick ansámblu, přes poctu ikoně bossa novy Antoniu Carlosi Jobimovi, až po intimní, osobní projekt německého kontratenoristy Andrease Scholla Twilight People. Ale zásadní průlom představují naše letošní Prague Sounds (again) koncerty v plenéru, open air, na výjimečných místech.
Visela ve vzduchu varianta, že byste letošní ročník úplně zrušili, přeskočili, a upnuli se k přípravám ročníku 2021?
Chvilku. Přiznám se ale, že jsem především doufal, že takové řešení zvolí hlavně ty akce, které se měly konat přímo v době výjimečného stavu, než aby se snažily za každou cenu přesunout do druhé poloviny roku. Bylo jasné, že na podzim vznikne obrovský přetlak nabídky, že to kulturní život nebude mít šanci pojmout, lidé nebudou mít peníze nazbyt, což se vlastně bohužel naplňuje, lidé nekupují vstupenky a bude to mít druhotné dopady i na ty stálé akce včetně nás například právě v podobě menších tržeb ze vstupného. Takže mi docházelo, že bez nápadu to nepůjde, protože v této době je o to důležitější přijít s obsahem, který nemá konkurenci, s něčím natolik neopakovatelným, že se pro to okolnostem navzdory lidé nadchnou, a že to navíc bude „viruvzdorné“.
První dva koncerty letošních Strun budou open air. To není pro váš festival obvyklé. Navíc jste vymysleli unikátní dějiště. Nebojíte se, že vstupujete na neznámý terén?
Je to vzrušující. Já myslím, že jsme takový impuls potřebovali. Nám ten proklínaný virus přinesl nápady, o kterým jsem ani nesnil. Na hladině Vltavy u Slovanského ostrova stavíme na pontonech plovoucí scénu s jevištěm pod postem Legií, Hradem a dominantami Prahy v pozadí. Na plovoucím jevišti zahraje Daniel Hope s Epoque Orchestra Vivaldi Recomposed Maxe Richtera. A na střeše Lucerny vystoupí 11. září kontrabasista Avishai Cohen se svým triem, ve výjimečně komorní atmosféře nad pražskými střechami. Něco takového se nebude jen tak opakovat.
Marek Vrabec
Rád si pohráváte s příjmením Daniela Hopea. Hope znamená v angličtině naděje, což je v současné době hodně důležité slovo a stav mysli. Jak velkou roli ve skutečnosti hrálo příjmení tohoto umělce v tom, že jste jej právě letos pozvali?
Tady prostě všechno zapadlo do sebe, a jméno Daniela Hopea nasadilo celému nápadu korunu, Finis coronat opus. Obama stejným heslem, Hope, vyhrál v Americe prezidentské volby. Hudba má moc šířit naději a léčit duši jako málokteré jiné umění. Přál jsem si, vyslat na podzim z Prahy do světa pozitivní vzkaz naděje, že Praha opět zní. Když jsem začal jednat s evropským kulturním kanálem ARTE o live streamu a záznamu koncertu z plovoucí scény na Vltavě, navrhl jsem název Hope for Prague / Prague Sounds again, a všem hned rezonoval. Také České televizi, která je koproducentem. Daniela Hopea jsem chtěl vlastně pozvat až příští rok, kdy oslavíme 25 let existence, a Daniel jako umělec, kterého Struny pro Prahu objevily neměl chybět. Ale během pár dubnových týdnů bylo všechno jinak. Zatímco Daniel vysílal své Hope@Home s obrovským ohlasem na ARTE, kde ho doteď vidělo přes šest milionů diváků, zavolal jsem mu, nastínil svůj nápad, a už týden na to jsme se potkali v Drážďanech a mně začalo docházet, že by ten šílený nápad mohl vyjít.
Program letošních Strun podzimu vyvrcholí reprízou mimořádně úspěšného loňského Recitálu Jiřího Suchého v Rudolfinu. Ten byl už v původním programovém plánu?
Byl, přestože něco takového jsme nikdy neudělali, totiž zařadit hned v dalším roce do programu stejný projekt. Ale ohlas festivalového scénického Recitálu, inspirovaného Šlitrovou větou „stejně, musíme si jednou zahrát v Rudolfinu, tam je vždycky dobře naladěný piáno“, byl takový, že jsme se rozhodli zopakovat Recitál i v tomto roce. Pan Suchý je navzdory svým blížícím se devadesátinám(!) v obdivuhodné formě a já vlastně neznám lepší způsob, jak pozvednout letos tak zkoušenou morálku národa než koncertem bezmála devadesátileté legendy, on je prostě nedostižný.
V uzavřených prostorách jsou opět nařízeny roušky. Ohrozí to nějak komfort návštěvníků?
Z toho důvodu jsme původně přišli s venkovními koncerty, které, jak věřím, se mohou konat Covidu i aktuálním omezením navzdory. Venku, na vzduchu, nota bene na lodičkách či šlapadlech, které pro koncert na hladině na Vltavě s Danielem Hopem také nabízíme, je požadovaný sociální odstup přirozený, a tak můžeme lákat na „rouška free zone“! Stejně tak na střeše Lucerny, kde zahraje Avishai Cohen v pátek od 18 a 20 hodin dva koncerty po sobě, vždy pouze pro 250 diváků. Naše vnitřní koncerty jsou v listopadu. Přiznávám, že pro mnohé lidi včetně mě rouška představuje diskomfort. Ale nezbývá než ty „masky“ přijmout jako sice nepohodlnou, ale přitom součást oděvu, nový standard. Vždyť i tzv. formální oděv počínaje botami, košilí, oblekem kravatou nebo motýlkem konče je oděv, který vyžaduje určitý trénink a sebezapření, a přitom si ho dobrovolně bereme do společnosti místo pohodlnějších ale společensky nepřijatelných alternativ...
Pořadatelé letních festivalů si vesměs stěžovali, že se návštěvníci báli kupovat vstupenky v předprodejích, vyčkávali, zda se kulturní akce budou opravdu konat. A někteří byli i zdravotně vyděšení z neustálého pouštění hrůzy ze všech stran. Jaké máte zkušenosti vy?
Chování se mění, vlastně se tím ale jen akceleroval trend, který začínal být patrný už před virem, totiž že lidé kupují vstupenky obecně později, než bývalo zvykem. Do minulosti pomalu odchází nejen předplatné, kdy si lidé kupovali třeba i celou sezónu několik měsíců dopředu, ale dokonce i nákup jednotlivých vstupenek lidé odkládají na poslední chvíli, k čemuž přispívají také technologie, internet atd. A k tomu přičtěte tiskové konference Vlády, po kterých se prodej vstupenek vždycky na pár dní úplně zastaví. Takže nejenže se k vám jako pořadateli dostanou peníze později, ale bude jich taky méně, s tím vším je potřeba teď počítat, chceme-li přežít.
