23. června 2017 13:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Symfonici to tam nakonec narvali, říkají Tata Bojs o nezvyklém projektu

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Tata Bojs a členové SOČR | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Tata Bojs a členové SOČR | foto: Martin Straka

V listopadu vyprodané Forum Karlín tleskalo koncertu skupiny Tata Bojs se Symfonickým orchestrem českého rozhlasu. Záznam večera nyní vyšel u Supraphonu. O protínání dvou hudebních světů hovoří frontman kapely Milan Cais a aranžér Marek Doubrava.

Experimenty s propojováním rockových kapel a orchestrů jsou tenký led. Neměli jste strach?
Cais: Měli. To bylo téma největší debaty, jež předcházela našemu „ano“.

Jak dlouhá ta debata byla?
Cais: Celonoční. Myšlenka vzešla od SOČR, který slavil 90 let od založení. Součástí oslav měla být i spolupráce s nějakou kapelou. Jejich volba padla na Tata Bojs a zavolali nám. My jsme touhu něco takového dělat nikdy neměli – a najednou jsme dostali nabídku, ke které jsme se museli nějak postavit. Vzpomněli jsme si na všechna ta spojení rock’n’rollových kapel a symfonických orchestrů a sečetli si, že vlastně naprostá většina z nich dopadla špatně.

Tata Bojs a členové SOČR
Tata Bojs a členové SOČR

Co tedy nakonec rozhodlo, že jste do toho šli?
Cais: Nechci to formulovat tak, že jsme měli podmínku, nicméně řekli jsme si, že pokud bychom měli souhlasit, chtěli bychom do toho zapojit Marka Doubravu. Tedy člověka, který v Tata Bojs působil jako kytarista, zná tu kapelu i její humor a zároveň je aranžér a skladatel. Takhle velkou věc sice nikdy nedělal, ale o to větší výzva by to pro něj mohla být. Takže jsme ty zavřené dveře, kterými nabídka na spolupráci se SOČR byla, pootevřeli. I s rizikem, že se to nepovede a někdo nám to „omlátí o hlavu“.

Marku, byla to pro vás skutečně výzva, zaranžovat tímhle způsobem písničky svojí bývalé kapely?
Doubrava: Já mám vždycky radost, když mi Tata Bojs o nějakou spolupráci řeknou. Jejich hudba mě pořád baví, je to takový stav, jako bych byl pořád jednou nohou v té kapele. Navíc jsem to bral jako velkou školu. V SOČR se trochu báli, aby to nebyl průšvih, když jsem nic takového ještě nedělal, ale já je uklidnil, že to budu konzultovat s Markem Ivanovićem, pro něhož je symfonický orchestr denní chleba.

Byl primární výběr písniček, na který se pasovaly jednotlivé úpravy, nebo jste měli napřed aranžérské nápady a pro ty hledali uplatnění?
Doubrava: První výběr udělal Milan Cais. Byl jsem rád, pro mě by to bylo úplně šílené. Cais: Chtěli jsme, aby tam byl z každé desky aspoň jeden zástupce, ideálně dva. Bylo tam několik písniček, které se do finále nakonec nedostaly. Naproti tomu v něm nebyly třeba Kamarádky, na jejichž podobu měl Marek ideu. Zásadně jsme ale vybírali takové písničky, které byly pro tuto podobu inspirativní, výběr nešel po hitovkách. Třeba Šťastnější, kterou hrajeme na každém koncertě, tam není, protože pro tenhle způsob uchopení není atraktivní.

Jak dlouho jste zkoušeli?
Cais: Nejprve si zkoušel každý na svém písečku. Orchestr dostal partitury někdy v září, my jsme měli u nás ve zkušebně několik zkoušek s počítačovým programem, který aranže přehrává v syntetických zvucích. Některá místa jsme ještě z naší strany trochu doaranžovávali, abychom byli na čtyři předdomluvené společné zkoušky se SOČRpřipraveni. Muzikantům z orchestru se ty čtyři zkoušky zdály moc, oni jsou zvyklí, že dostanou noty a hrají. Nakonec se ale ukázalo, že to moc vůbec není, řešilo se poměrně dost zejména rytmických věcí.

Klasičtí muzikanti mají pověst, že lidmi od pop-music poněkud pohrdají. A stává se, že hudbu, jež jim „nejde pod vousy“, dokonce občas sabotují.
Cais: Na první zkoušce se ta dvě tělesa seznamovala, byla tam trošku zvláštní atmosféra, než se otupily různé hranky. Oni se členové orchestru na účast na každém projektu zapisují. A jejich produkční mi říkal, že vůbec nechápe, proč se někteří zapisují na věci, které je nebaví, nebo na to, kde jim vadí hlasitost. Takže se to po první zkoušce docela vyselektovalo, někteří už nepřišli a na jejich místa usedli jiní. Rozdíl je i v tom, že my hrajeme svoji hudbu, takže ji cítíme jinak než oni, kteří si jen přijdou odehrát, co mají v notách. Nezáleží jim tolik na tom, jakou to bude mít sílu a energii. Z podivného chladu zkoušek jsem byl hodně překvapený. Naštěstí se ukázalo, že takhle přistupují jen ke zkouškám. Na koncertě se nechali strhnout atmosférou a „narvali“ to tam.

Aby ne. Kolikrát se jim za život stane, že jim pod pódiem poskakují nadšené mladé holky...
Doubrava: U těchto muzikantů je to hodně individuální. Některé baví nová muzika, některé jenom nějaká, ale myslím, že se všichni shodnou na takzvaném standardním repertoáru. K jeho interpretaci jsou celý život vychováváni. Někteří vůbec neposlouchají hudbu, která je amplifikovaná, a u tohohle projektu pro řadu z nich byl nepochybně největší problém právě v hlasitosti. Najednou špatně slyšeli vlastní nástroj a měli pocit, že tam jsou zbyteční. A to přitom nehráli s žádnou Metallikou!

  • 0Diskuse


Ondřej Bezr

Autor

Ondřej Bezrondrej.bezr@lidovky.czČlánky


Najdete na Lidovky.cz