19. března 2018 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

V povídkách se toho čtenáři nedá moc sdělit, říká spisovatelka Viktorie Hanišová

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Viktorie Hanišová. Vystudovala anglistiku a germanistiku na Karlově univerzitě,... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Viktorie Hanišová. Vystudovala anglistiku a germanistiku na Karlově univerzitě,... | foto:  Petr Topič, MAFRA

PRAHA Ve svém románovém debutu s názvem Anežka vyprávěla Viktorie Hanišová (* 1980) o narušeném vztahu matky a adoptované romské dcery. Nyní přichází na pulty její druhá kniha, román Houbařka. Hlavní hrdinka se v něm vyrovnává se sexuálním zneužíváním vlastním otcem a zradou matky, s jejímž tichým souhlasem se vše dělo.

LN: Jak vznikl nápad napsat příběh o mladé ženě, která se vyrovnává s traumatickým zážitkem z dětství sbíráním hub v šumavských lesích?

Úplně na začátku jsem měla v hlavě obraz matky, která umírá a na smrtelné posteli natáhne obě ruce, aby mohla chytit své děti. Ty má ale tři a ruce jen dvě, jedno dítě musí ustoupit. To mi přišlo jako zajímavý motiv a nakonec touhle scénou román i začíná. Vznikla postava Sáry, rodinného outsidera.

Co se týká místa děje, inspirovala mě dovolená kousek od Blaníku, kde jsme byli s rodinou asi před třemi lety. Skoro každý den jsem tam vyrážela na houby a všimla si, že stále chodím po stejné trase. Napadlo mě, že je to stejné jako v životě: máme tolik možností, ale přesto si často vybíráme a stále opakujeme to samé. A třetím impulzem byla internetová stránka, kde byly popsány zážitky žen a mužů, kteří byli v mládí sexuálně zneužíváni někým z rodiny. Jedna psycholožka tam popisovala reakce matek na zneužití svého dítěte. Některé se i s dítětem od partnera okamžitě odstěhují a přeruší s ním kontakt, ale poměrně velká část z nich zneužívání nezabrání a sobě namluví, že se to vlastně neděje. Aby nepřišly o manžela, o zázemí a třeba i o finanční jistoty, obětují vlastní dítě a dělají, že to nevidí.

LN: Má nějaký hlubší význam, že Sára chodí na houby stále stejnou cestou?

Ona si tím vlastně každý den znovu a znovu připomíná svůj tíživý příběh, podvědomí ji stále vrací k nevyřešenému traumatu – na houby totiž chodila jako malá právě s otcem, který ji později zneužil. Navíc ta její stezka má zhruba kruhový tvar, což odkazuje na fakt, že právě takhle trauma funguje. I když se člověk snaží odpoutat a udělá nějaký výpad směrem ven, mimo svou minulost, vtáhne ho to zase zpět.

LN: Stojí za Houbařkou nějaký reálný příběh, který vám posloužil jako předobraz?

To určitě ne. A rozhodně v tom románu není nic autobiografického. Ale mám pár známých, kteří si určitou formou zneužívání prošli. Nepoužila jsem do knihy žádný konkrétní příběh, ale čerpala jsem z jejich osudů, stejně jako z různých odborných studií.

LN: Děj knihy jste umístila na Šumavu. Máte k tomu kraji blízký vztah?

Ani ne, ale jako děti jsme tam každý rok jezdívali na podnikovou chatu do Filipovy Huti. A Sušicko, kde se odehrává Houbařka, mám moc ráda. Tu trasu, kterou pravidelně prochází hlavní hrdinka v mé knížce, jsem si zhruba prošla i já, i když ne najednou.

LN: V románu lze najít spoustu zasvěcených informací týkajících se hub. Radila jste se s mykology?

Nejdřív jsem si říkala, že o houbách něco vím a že to bude stačit. Pak mi to ale přišlo nedostatečné, tak jsem si koupila ten největší atlas hub, co u nás existuje, nastudovala ho a pečlivě opoznámkovala. Četla jsem různé mykologické články a chodila na houby s kamarády, kteří mi třeba prozradili, jak se v jejich oblasti určitým houbám říká. A asi nejzásadnějším zážitkem pro mě byla návštěva zasedání Mykologického kroužku v Trutnově. Na mě jako na nezasvěceného smrtelníka celá ta akce působila lehce absurdně. Průměrný věk členů spolku je dle mého odhadu tak sedmdesát let a v jejich čele stojí asi pětadvacetiletý hipster, který je sociální pracovník. Všichni jsou velmi fundovaní, diskutují nad nasbíranými ukázkami hub a vybírají ty nejhezčí kousky na nástěnku na náměstí, kde je i s popiskami vystaví. Scházejí se několikrát ročně, aby naplnili podmínky na dotace, které pak věnují na pořádání různých mykologických přednášek, výstav a také na mykologickou poradnu.

LN: Podhoubí neboli mycelium je v knize metaforou pro skrytého, ale o to více určujícího hybatele našich životů. Každý z nás má své utajené „podhoubí“. Je téma psychických „podzemních řek“ vaše oblíbené?

Asi ano. Objevilo se už v mé první knize Anežka a svou roli má i v románu, na kterém pracuju teď. Hlavní hrdinka se v něm bude snažit rozluštit jedno velké rodinné tajemství, aby mohla žít svůj vlastní život. I v Houbařce primárně píšu o rodinném traumatu a houby mi dobře posloužily jako prostředek k tomu, co jsem chtěla sdělit. Neměly být jen samoúčelným pozadím, a tak vznikla metafora s myceliem jako něčím na první pohled neviditelným, co nás velmi ovlivňuje, a taky odkaz na houbu jako falický symbol upomínající na Sářino trauma.

LN: Sára jmenuje mezi svými oblíbenými knihami Sophiinu volbu, Žert nebo Sto roků samoty. Jsou to i vaše srdeční záležitosti?

Sophiinu volbu jsem četla asi ve dvaceti a musím říct, že mě tenkrát vážně dostala. Je výborně napsaná, ale od té doby, co mám děti, vím, že ji nechci znovu číst. Sto roků samoty jsem nečetla aŽert je podle mě taky velmi dobrý román, ale od Kundery mám nejraději Nesmrtelnost. Většinu jeho dalších textů moc nemusím, třeba Identita je podle mě snaha o postmoderní dílo, která tak úplně nevyšla. Z knih, které mě ovlivnily, bych určitě jmenovala román Homo Faber Maxe Frische nebo Camusova Cizince. Začátek románu mi připadá geniální: „Dnes umřela maminka. Možná taky už včera, zatím to není jasné.“ Je to o takovém duševním mrzákovi. Z českých autorů mám ráda třeba Ladislava Fuchse.

LN: Vyjma psaní knih také překládáte z němčiny i angličtiny a pracujete jako lektorka cizích jazyků. Chtěla byste se jednou živit jen jako autorka?

Ne, to by byl pro mě dost velký stres, že mě jednoho krásného dne nenapadne žádné téma na knihu, a co potom? Asi by to nebylo nic pro mě, ráno se vzbudit, pustit počítač a přemýšlet, co napíšu. Vlastně mě baví, že dělám víc věcí. Dává mi to určitou svobodu organizovat si čas po svém a taky nejsem závislá na grantech. Žiju z toho, co si sama vydělám. Literární i komerční překlady jsou navíc práce s jazykem, takže mě to udržuje v jakési jazykové pohotovosti a svěžesti. Na jaře by měl vyjít můj překlad knihy Tekuté zlo sociologa Zygmunta Baumana, což byla pořádná lingvistická rozcvička. A teď ještě testuju výukovou aplikaci pro jednu počítačovou firmu, která připravuje online kurz angličtiny.

LN: A kdy píšete?

Mám tři děti, osmiletou dceru a pětiletá dvojčata, takže na nějaké velké spisovatelské rituály není čas. Funguju tak, že do práce jezdím na kole nebo chodím pěšky a během toho přemýšlím o knize. Všechno si sesumíruju v hlavě a pak už jen sednu k počítači a píšu. Se znělkou večerníčku přichází můj čas.

LN: Čím je pro vás psaní?

Ráda bych teď řekla, že se svými knížkami snažím bořit nějaké stereotypy nebo šířit velké myšlenky, ale tak to není. Popravdě mě ten samotný proces psaní zas až tak nebaví, příběhy radši vymýšlím v duchu. A taky si tím vlastně plním sen z dětství. Jako malá holka jsem snila o tom, že až vyrostu, budu psát a ilustrovat dětské knížky. Když jsem pak měla doma tříletou dceru, která celé noci nespala a brečela, a do toho se mi narodili kluci, dostala jsem se do stavu poporodních depresí. Abych se z toho úplně nezbláznila, zavedla jsem si pro sebe jednou týdně takovou osobní pauzu. Říkala jsem tomu brečící kolečko. Na dvě hodiny jsem se šla projít a brečela. Pomáhalo to a říkala jsem si, že by bylo dobré to ještě nějak produktivně využít. Tehdy mě napadl příběh o Anežce, ze kterého se pak vyklubal můj první román.

LN: Láká vás i jiný žánr?

Zatím ne. Povídky nemám moc ráda ani jako čtenář. Přijde mi, že v takhle krátkém literárním útvaru se toho nedá příliš sdělit, že autor nemá prostor pro úplnou realizaci nápadu... Poezii sice ráda čtu, ale asi bych na ni neměla. V současné politické situaci mě napadá snad jen žánr dystopické vize. Třeba se na něco takového jednou vrhnu.

Petra Smítalová
  • 0Diskuse