Jozef Kollár - 55 minut mezi životem a smrtí.
VELKÝ KNIŽNÍ ČTVRTEK: Múza. Mistrovský obraz spojil dva lidské osudy |
Emigrace ze socialismu byl sen mnoha. Někdy to ale šlo jen tou nebezpečnou, ilegální cestou. 55 minut mezi životem a smrtí popisuje osudy právě těch, kteří měli touhu tak silnou, že byli ochotni riskovat úplně vše. V cestě jim stály hranice, stráže, příroda a ostnaté dráty. Někteří proto, aby vyrovnaly šance, utíkali rogalem, horkovzdušným balónem, nebo podomácku vyrobeným tankem. Všechny ale spojovala nezkrotitelná chuť po svobodě.
Jozef Kollár |
Ukázka:
V OSMDESÁTÝCH LETECH BYL VOLNÝ UŽ JEN VZDUCH
Vyprávění Roberta Hutyry
Do koše balonu jsem naložil čtyři propanbutanové láhve. Spočítal jsem si, že jedna zajistí start, další dvě let a s poslední přistaneme. Nafoukl jsem balon do tří čtvrtin studeným vzduchem, to mi trvalo deset minut. Potom jsem studený vzduch začal ohřívat pomocí hořáku a balon rychle vystoupal do výšky sedmipatrové budovy. Kotvy byly napnuté k prasknutí. Všichni čtyři jsme nastoupili do koše o rozměrech jeden krát jeden metr.
„Tak ať to vyjde,“ zašeptala moje žena, neviděl jsem jí do očí. Přeřízl jsem kotvicí lana a balon s námi doslova vystřelil ze země, která ztratila naši důvěru. Vůbec jsem netušil, jak dlouho potrvá, než přistaneme.
Byl pozdní večer 6. září 1983. O den později zemře Boris Hagelin, švédský vynálezce šifrovacích strojů. Polskému odboráři a vůdci Solidarity Lechu Walęsovi bude udělena Nobelova cena za mír. O dvanáct dní později ostrovy Svatý Kryštof a Nevis získají nezávislost na Velké Británii. My jsme právě vložili úplně všechno do toho, abychom získali nezávislost na socialistickém Československu. Je mi devětatřicet, manželce Janě šestatřicet, dcerka Jana má čtrnáct a syn Richard jedenáct.
Musí to vyjít.
KDO SE VZEPŘEL, ŠEL DO BASY
Jednou někdo řekl, že není dobré vracet se do vzpomínek, protože se stáváte jejich zajatci. Náš život se odvíjí dopředu jako film. Občas se zasekne, přepálí a přiměje nás k zamyšlení. Opravdu děláme to, oč se pokoušíme, dobře, anebo bychom to mohli udělat jinak? V dětství jsem neměl na výběr. Nejvíc v životě jsem se nadřel od svých šesti let do jedenácti. Vyrůstal jsem na východě Slovenska ve vesničce Lúčka u Spišského Podhradí o pouhých deseti domech. Sedláka s deseti hektary půdy tu považovali za kulaka. Měli jsme tři koně. Každé ráno před školou jsem jim musel v maštali vyházet hnůj a napojit je. Potom přišly na řadu krávy, těch bylo šest. A to samé mě čekalo i večer. Takový život bych nikomu nepřál. Vlastně to ani nebyl život, jen neustálý boj o přežití.
Nerad na to vzpomínám. Když jsem byl o něco starší, začal jsem intenzivněji vnímat, co se okolo mě děje. Na východě jsme byli papežštější než papež. Na cestě z Karlových Varů do Prahy stál jeden agitační poutač s heslem Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak, z Prahy do Žiliny byste jich napočítali deset, cestou do Popradu dvacet a z Popradu dál k ukrajinské hranici stál každé tři kilometry jeden. Probíhala kolektivizace, lidé byli nuceni vstupovat do Jednotných zemědělských družstev. Mnozí to odmítali, báli se, že budou živořit ještě víc než dosud. Když přišli komunisté agitovat, někteří se schovali v lese. Byly známé i případy, kdy lidi spouštěli ve vědru do studny, jen aby je přinutili podepsat členství v družstvu. Světlé zítřky... Na jihu Slovenska si sedlák po letech celoživotní dřiny koupil traktor, který mu v únoru 1948 sebrali. V Košicích byl předsedou krajského výboru komunistické strany soudruh, který se považoval za boha. Rozhodoval o životě a smrti. Nás živila půda a domácí zvířata. Jednou otce někdo večer upozornil, aby druhý den ráno nevypouštěl slepice na dvůr, protože přijde inspektor a vypočítá nám kontingent, který jsme museli odevzdat. Opravdu přišel a spočítal, že máme dvanáct slepic, ovšem včetně kohoutů, a chtěl po nás 365 vajec od každé „slípky“. Abychom to mohli splnit, museli jsme kupovat vajíčka v obchodě, seškrabávat z nich razítka a odevzdávat je jako kontingent. Kdo se vzepřel, šel do basy. Lidem přehazovali seno ve stodolách, jako by tam ukrývali zlaté jehly. O našich osudech rozhodovali dva nebo tři lidé a nikdy nikoho za to neodsoudili. A už ani neodsoudí, tak jako v nedávné současnosti. Historie se holt opakuje.
PRVNÍ ÚTĚK Z KLECE
V životě mi pomohlo hodně dobrých náhod, a čím jsem starší, beru to s o to větší pokorou.
Bylo to v osmičce. Honili jsme se ve třídě, já jsem uklouzl a zlomil si loket. Dávali mě dohromady v levočské nemocnici. Mezi kosti se mi totiž dostal nerv a já nemohl hýbat dvěma prsty. Musel jsem celý rok třikrát týdně jezdit na elektroléčbu. Máma mi dávala na autobus pět korun z těžce vydělaných peněz, ale já, abych měl na bonbony a zmrzlinu, jsem do nemocnice jezdil na stařičkém kole. Vrzalo a skřípalo, občas spadl řetěz. V té době jsem na kole ujel denně patnáct kilometrů, po rovině i v kopcích. Začátkem dubna se oteplilo, sníh tál a já vyjel z vedlejší cesty na hlavní silnici vedoucí do Levoče. Zrovna tam trénovali cyklisté z Lokomotivy Spišská Nová Ves. Drze jsem se zařadil vedle nich a okukoval jejich bicykly. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Chtěli mě setřást, ale já se nedal, byl jsem vymakaný a do kopce jsem jim hravě stačil. Jenže dolů mi frnkli, přehodili na přehazovačce rychlost a já se svým těžkým kolem s torpédem jsem zůstal pozadu. Za čtyři týdny jsem tudy jel znovu a zase je potkal. To už si mě všiml jejich vedoucí.
„V sobotu a v neděli máme cyklistické závody, přijď,“ řekl mi.
„Já mám jenom tohle kolo,“ povzdechl jsem si.
„Nějaké ti seženeme,“ mrknul na mě.
Noc předtím jsem nemohl spát. Budu závodit s kluky, co jezdí na nablýskaných kolech s přehazovačkou! V duchu jsem si představoval, jak budu šlapat do pedálů a klopit zatáčky, abych byl ze všech nejlepší. O tom, že se mi to podaří, jsem ani na okamžik nepochyboval. Vůbec jsem si nepřipouštěl, že bych mohl mít problémy s vypůjčeným kolem.
Ráno jsem se na místo startu dostal v náklaďáku, který po okolních vesnicích rozvážel mléko. Na sobě jsem měl manšestráky, sako a na nohou polobotky. Účastníci závodů, ale i jeho organizátoři na mě nepokrytě zírali. Já se ale tvářil, že mě mé slabší „technické zajištění“ vůbec neuvádí do rozpaků. Byl jsem přesvědčen, že tam patřím a právě nadešla moje chvíle. Rychle jsem si svlékl sako, pověsil ho na větev stromu, ohrnul si nohavice, aby se mi nedostaly do řetězu, a vyzkoušel si, jak se na závodním kole jezdí. Nebylo to nic složitého, rychle jsem pochopil, jak se přehazují rychlosti. Postavil jsem se na start s ostatními a po startovacím povelu vyrazil vpřed. Viděl jsem jen cíl. Brzy jsem nechal všechny za sebou, až na jednoho závodníka, který se mě držel jako klíště. Bylo to kritérium, tedy okruh po Spišské Nové Vsi, samé ostré zatáčky, v jejichž řezání jsem se přímo vyžíval. V každé jsem sundal nohu z pedálu a klopil tak, jak mi to jen fyzikální zákony dovolily. Byl jsem ve svém živlu. Těsně před páskou ale závodník, co byl na mně celou dobu zavěšený, nepozorovaně vyrazil a předjel mě. Do cíle dojel první. Já ale přesto považoval svoji premiéru za úspěšnou. Vzal jsem si sako z větve a vrátil se domů na svém starém kole. Frňák jsem měl pořádně nahoře. Když jsem vešel do domu, táta seděl u stolu.
„Tak co? Jak jsi dopadl?“ zeptal se mě s vážnou tváří. Hrdě jsem mu oznámil, že jsem skončil druhý.
„Proč jsi tam teda jezdil?“ řekl zklamaně. Tátova reakce mě překvapila, byl jsem jako opařený. Jeho slova jsem pochopil až později. Všechny další závody jsem pak už vyhrával a myslím, že táta byl na mě hrdý. Možná jsem tím uskutečňoval i něco z jeho snů. Mety, na jejichž dosažení byl už starý, ale najednou jsem tu stál já jako jeho pokračovatel. Věta, kterou mi tehdy řekl, mě provázela po celý život. Dodnes nechápu evropské sportovce, kteří mají úplně jiné myšlení než ti američtí. Američané, přestože vědí, že se umístí maximálně na čtvrtém pátém místě, před každým závodem prohlašují, že jedou zvítězit. Sportovec ze starého kontinentu se naopak nechá slyšet – i když cítí, že má na víc –, že bude rád, když skončí jako čtvrtý nebo pátý. Evropané jedou na závody s tím, že skončí mimo stupně vítězů. To je obrovský rozdíl v myšlení, který Američanům pomáhá dosahovat lepších výsledků.
Navzdory úspěchům v prvních závodech jsem dlouho neměl registrační průkaz a jezdil jsem pod jménem svého kamaráda Baláže. Po vítězství v krajských závodech jsem se dostal na mistrovství Slovenska. Vedoucímu závodů jsem už odevzdal registraci pod svým jménem. Podíval se na mě překvapeně a namítl, že jsem přece Baláž.
„Byl jsem Baláž, ale teď jsem Hutyra,“ oznámil jsem mu hrdě.
Pak jsem mu vysvětlil, že jsem neměl registraci, a proto jsem jezdil pod cizím jménem.
„Za to bys měl dostat distanc,“ zamumlal, ale nakonec mi odpustil.
Velký knižní čtvrtek - vizuál.
