Vstoupil jste už do čtvrté řady své televizní talk show. To znamená, že předešlé řady musely mít divácký úspěch. Předpokládal jste ho?
Já jsem velice optimisticky založený člověk, a tak jsem určitě alespoň doufal, že se na náš pořad bude někdo koukat. Že to bude jeden z neúspěšnějších pořadů na ČT art jsem ale opravdu nečekal. Kdybych se měl pokusit vysvětlit, proč tomu tak je, v první řadě bych řekl, že skoro každý z nás cítí, jestli člověk dělá něco, z čeho má sám radost. A hned v druhé řadě, jestli o tom, co dělá, něco sám ví.
A neměl jste obavy, že už jste se ze zajímavých hostů „vystřílel“?
Talentovaných hudebníků je u nás dost ale už máme i plán na výlety a natáčení po EU i USA. Snad to vyjde.
Poznamenala nějak přípravy čtvrté řady koronavirová pandemie?
Začali jsme točit začátkem května, a to stále nebylo jasné, jestli budeme muset mít roušky anebo ne. Nejen já a můj host ale celý natáčecí tým. Dopadlo to dobře a všechny díly jsou bez. Tedy bez roušky. Taky všichni naši hosté měli volné diáře.
Ve všech minulých řadách jste měl také zahraniční hosty vesměs z první jazzové ligy. Tentokrát jste pozval samé Čechy. Čím to?
Máte pravdu, v minulých dílech jsme měli takové super muzikanty jako Ralph Towner, Pat Metheny nebo John Scofield. Plánovali jsme natáčet s legendou brazilské samby, kytaristou Joao Boscem, a také s největší vycházející hvězdou na jazzovém nebi, americkou zpěvačkou Cecile McLorin Salvantovou. Moc mě mrzí, že k tomu nedošlo, ale snad se nám podaří to domluvit do budoucna. Takže jediný host z ciziny, kterého letos máme, je Peter Lipa. Ale Slovensko vlastně neni žádná „cizí“ cizina ale spíše cizina „domácí“.
Žánrový rozptyl vašich hostů je ve čtvrté řadě možná největší za celou dobu, co pořad připravujete. Podle jakých kritérií si hosty zvete?
Už kdysi dávno jsem přestal rozdělovat hudbu do škatulek, a tak pro mě není nic divného, že mám hosty z popu, rocku, folku či z klasické hudby. Mým hostem byl například Adam Plachetka, Michal Pavlíček nebo Jiří Suchý. Jediným jednotícím prvkem je, že to, co dělají, dělají naprosto upřímně, se stoprocentním nasazením a láskou. To si myslím máme všichni společné, a proto funguje i náš závěrečný jam session, i když jsme spolu nikdy předtím nehráli.
Dozvídáte se během natáčení o svých hostech něco nového? Překvapil vás někdy některý host opravdu tak, že by se dalo mluvit o šoku?
Určitě se dozvím plno nového, ale jestli je to šokující...? Vojta Dyk hraje poloprofesionálně fotbal, Petr Janda by chtěl umět malovat jako Cézanne a Ivan Mládek nikdy netancuje. Během natáčení si se svými hosty stále povídám, a tak mám pocit, že po návštěvě se opravdu známe. Do střižny pak jdu s pěti až šesti hodinami materiálu, který se musí střihnout do šestadvaceti minut a deseti vteřin. Maximálně. Není to snadný úkol a skoro vždycky jsou ta rozhodnutí velmi těžká.
Ve svém pořadu jste měl spoustu opravdu velkých muzikantských osobností. Nedostal jste se s nimi někdy do úzkých při jamu, kterým každý díl vrcholí?
Čím větší osobnost, tím více umí poslouchat toho druhého a umí se přizpůsobit hraní s někým jiným.
Jedním z hostů první řady byl i Michal David. Nemohu se nezeptat: vy jste nepřemýšlel o tom, že pro pamětníky je to jeden z nejviditelnějších symbolů režimu, kvůli kterému jste vy sám emigroval?
Michala znám od svých šestnácti let a snažili jsme se v té době hrát funk a jazz-rock. Našimi oblíbenci a nedosažitelnými vzory byli Stevie Wonder, Herbie Hancock, Billy Cobham. Vladimír, jak se Michal ve skutečnosti jmenuje, měl nejen obrovský talent, ale i Hohner clavinet piano, a to už byla v té době skoro neslýchaná kombinace. Za to, co pak začal Vláďa hrát po mém odchodu, už žádnou odpovědnost neberu (smích).
Ale trochu vážně: je to více než tragické, jak komunistický režim úplně zničil naši hudební kulturu. A nejen hudební. Do roku 1969 jsme ještě stále drželi krok se světem, ale pak nastala doba temna. Otázkou je, jestli máme celé toto období prostě ignorovat a snažit se ho vymazat z naší paměti, anebo akceptovat, že Karel Gott a Michal David nejen naši kulturu tvořili, ale oni sami byli také jejím produktem. Tím chci říci, že se to mnoha lidem v té době opravdu upřímně líbilo. Karlovi to prošlo lépe než Michalovi. Izolace je snad to nejhorší, co se může umění a kultuře vůbec stát. A to, že byla ještě pod ideologickou kontrolou, je už úplný konec. Myslím si, že to všichni stále cítíme a asi to ještě chvíli cítit budeme.
Ale abych jasně odpověděl na vaši otázku. Není mým životním cílem být na hudebním poli rozhodčím. A už vůbec ne soudcem. Rád bych jen ukázal, co všechno ve světě existuje a jakou obrovskou radost hudba může dávat. Při hraní i při poslouchání. Dechovce bych ale asi stejně dal alespoň podmínku...
Nebere vám práce na televizní talk show čas a energii na vlastní hudební tvorbu?
To bere. Čas je velice úzce spojen s energii. Buď energii vydáváte anebo ji dostáváte. Nejlépe, když je to v rovnováze. Co mi všechno bere čas? Moje rodina, naše zahrada, lyžování v Itálii, opravy mého milovaného dvacetiletého Volva, večeře s přáteli… Život jde hrozně rychle a tak si musím každý den dávat pozor, abych měl čas na kytaru a zbytek dne prožil tak, abych energii nejen vydal, ale pokud možno i získal. Festival Bohemia JazzFest i naše televizní show berou tolik energie, ale taky ji obrovsky dávají, a to nejen mně, ale i ostatním lidem, které vůbec třeba neznám.
Chystáte na nejbližší dobu něco zajímavého?
Kombinace New York – Šumava se zdá být, co se energie týče, úspěšná, protože jsem našel čas i na to, abych ke svým šedesátinám napsal knížku. Pojmenoval jsem ji Na cestě domů...vždycky. Je to volné vyprávění o mé cestě světem a o lidech, které jsem na ní potkal. Vyjde v dubnu. Ale teď se soustřeďuji na svoje one man show turné, které začíná příští týden. Hraju, ale hlavně mluvím, a vůbec nikdy nezpívám (jaké štěstí!). Turné je po celé republice. V Praze budu ve velkém sále Městské knihovny 12. listopadu.
