Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Vykořenění nelze uniknout. Dramatizace Rybí krve od Hájíčka má jasné téma i aktuálnost

Kultura

  18:00
CHEB - Kde jinde než v Jihočeském divadle by měli sáhnout po knize Jiřího Hájíčka Rybí krev, v níž autor líčí osudy obyvatel vesnic vystěhovaných kvůli jaderné elektrárně Temelín. Jihočeskou ságu o vykořenění nastudovala Natália Deáková.

Inscenace Rybí krev (2019). Režie: Natália Deáková. foto: JD

Stejně jako v knize i v divadelní adaptaci Marie Špalové se hlavní téma týká spíš vnitřního života postav, jejich fatálního vytržení z prostředí, v němž se narodily a do své dospělosti žily. A následků tohoto vynuceného odchodu. Jde o totální zničení paměti krajiny a s ním související rozpad všech hodnot, zejména pak lidských vztahů, před nímž nelze utéci, zůstávají jizvy, které se nikdy nezahojí. Hájíčkova kniha má nepřehlédnutelný přesah a skoro se dá říci, že i po sedmi letech od svého vydání neztrácí aktuálnost, je i potřebným ohlédnutím za devastujícími devadesátými lety – neboť v případě Temelína bezohlednost a direktivnost starého režimu vystřídala lhostejnost nového, který se o žádnou nápravu nesnažil.

Divadelní adaptace využívá přirozeného plynutí děje románu, jeho „kronikářské“ přehlednosti, a režie situace obratně skládá a vrší v divadelní zkratce. Tento jednoduchý vyprávěcí styl oživovaný lehkou ironií nabízí i potřebný prostor pro herecké výkony. Snaha postihnout všechny detaily, osvětlit všechny motivace ale zatěžkává poslední třetinu. Vůbec nevadí, že závěr je svým způsobem otevřený, že ponechává postavy poznamenané vykořeněností v nejisté budoucnosti. Divák ale má pocit nastavovaného konce, opakovaného sdělování a rozmělňování toho, co už bylo řečeno. Kdyby se závěr zkrátil a pročistil, inscenace by neztratila tah, který rozhodně má, a byla by celistvější.

Za krásu musel bojovat už i režisér Hilar. Národní divadlo je peklo...

Příjemně jednoduché a obrazivé je i výtvarné řešení Lukáše Kuchinky, prázdná dřevěná šikma doplňovaná mobiliářem podle potřeby, v zadním plánu se symbolicky tyčí vodoměrná tyč, na níž je vyznačená osudová kvóta 370,5 stanovená pro vysídlení vesnic. Inscenace se rozvíjí ve dvou časových a významových pásmech, v současnosti a v minulosti. Hlavní hrdinka Hana (Kamila Janovičová) je donkichot v sukních, paličatě bojuje za zachování rodné vesnice od první chvíle, kdy minulý režim rozhodl o výstavbě temelínské jaderné elektrárny pochopitelně bez sebemenší diskuse s lidmi, direktivně a nehorázně, tak jak to totalitní režimy dělají (je docela zvláštní, že stavba přehrad a elektráren, kterým vždy padly za oběť vesnice a městečka, všechny totality milují, zřejmě jim dodávají pocit absolutní moci nad zdecimovaným obyvatelstvem i nad přírodou).

Hana se vrací domů po dlouhém pobytu v cizině, ale ani tam nedokázala zakořenit, i její vztahy jsou neukotvené. Vrací se k otci, vystěhovanému do panelového bytu v Budějovicích. Staré spory, křivdy a všechny peripetie znovu ožívají a tato retro rovina, konfrontovaná s dneškem, tvoří vlastní děj inscenace. Jak již bylo řečeno, její styl je věcný, ale je v něm prostor i pro jemnou hyperbolizaci, jako je třeba otcovo nadšení pro panelák s umakartovým jádrem či identické řečnění bolševického (před rokem 1989) a odéesáckého (po roce 1989) činovníka na schůzích vysídlenců.

Nejsou tu sice žádné velké dramatické zvraty, ale tok vyprávění své napětí má a režie se také nesnaží absurditu děje přehnaně démonizovat a opentlovat, jen demonstraci proti elektrárně nechá proběhnout v přízračné atmosféře. I proto vyznívá řada detailů důrazně, třeba to, že lidé, aby dostali za své majetky peníze od státu, museli své domy vysmýčit až po půdu, na uklizené baráky pak vzápětí najely buldozery.

Režie ještě podtrhuje fakt, že hlavní hrdinka a hybatelka všeho dění je žena. Kamila Janovičová, která hraje Hanu, prakticky nesejde z jeviště, je to náročná role a nejpřesvědčivější je tam, kde volí civilní pojetí a spokojí se s jemnější psychologií postavy. Herecké výkony jsou ale vesměs vyrovnané, solidní. Parta vysídlením postižených Haniných kamarádů (Lucie Valenová, Magdalena Hniličková, Dan Kranich, Václav Švarc, Jakub Koudela), rodiče (Jaroslava Červenková a Jan Dvořák), strýc Venca (Tomáš Drápela) modelují své figury autenticky a s přiměřenou intenzitou. Sólovou figurou, stojící stranou, a přece zasahující do děje trochu jako deus ex machina, je pak doktorka Brejchová v podání Natálie Drabiščákové. Je svérázná a věcná.

Dramatizace Hájíčkovy Rybí krve se v dramaturgii činohry Jihočeského divadla vyjímá dobře, je to titul, který má jasné téma a aktuálnost. Natália Deáková nevytvořila žádnou feministickou inscenaci, ale důraz na Hanu má svůj smysl a připomíná i další významy celého příběhu.

Jiří Hájíček: Rybí krev

Requiem za zbourané vesnice

Divadelní adaptace: Marie Špalová

Režie: Natália Deáková

Scéna: Lukáš Kuchinka

Jihočeské divadlo, světová premiéra 18. 4.