14. října 2017 18:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Zachránila nás neústupnost, říká režisérka Marta Nováková

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Aneta Langerová jako básnířka Anna Barkovová. Snímek 8 hlav šílenství (2017). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Aneta Langerová jako básnířka Anna Barkovová. Snímek 8 hlav šílenství (2017). | foto: Bontonfilm

Ve čtvrtek vstoupil do kin film 8 hlav šílenství, na němž jeho režisérka Marta Nováková pracovala přes osm let. Ústřední hrdinkou snímku je ruská spisovatelka Anna Barkovová (1901–1976), která strávila v lágrech sovětského Gulagu a ve vyhnanství dvacet dva let svého života.

Kdo by od snímku 8 hlav šílenství čekal běžné životopisné drama, bude hodně překvapen. Ve filmu Marty Novákové je sice přítomna hrůza lágru, ale také se tam vtipkuje, a dokonce dojde i na citaci z Mrazíka. Velký prostor dostala hravost a výrazná výtvarná stylizace, jiná pro každou z osmi kapitol, do nichž je snímek členěn. A Anna Barkovová v podání Anety Langerové je především průvodkyní po šíleném 20. století v sovětském Rusku.

LN: Studovala jste vedle FAMU i rusistiku. Tam už vám tehdy o Anně Barkovové přednášeli?

To vůbec ne a ani nevím, jestli se tam o ní přednáší dnes. Samozřejmě se v rámci literatury přednášelo o memoárové lágerní literatuře, ale o Anně Barkovové ne. K té jsem se dostala teprve díky diplomové práci Radky Bzonkové, dnes Rubiliny.

LN: Kolik se toho zachovalo z díla Barkovové?

Valná část (včetně dopisů a deníků) byla zabavena a vložena do spisu KGB při jednom zatčení Anny Barkovové. V 90. letech profesor Taganov z Ivanova požádal jednoho kágébáka o spis básnířky a z něj doslova vypadla většina díla Barkovové. Zřejmě se toho tedy dochovalo hodně, ale o tom nebohá Anna neměla tušení, myslela si, že třeba její próza je nadobro ztracená.

LN: Na textech Anny Barkovové je zajímavé mimo jiné to, že takřka nepíše o lágrech, její témata jsou převážně z „normálního“ světa...

To mě na ní také zaujalo. Většina lágerních autorů je zajímavá spíš pro to téma. Že nějakým způsobem popisují, co se jim přihodilo. Literární kvality jsou přitom někdy sporné. A existuje jen pár skutečně velkých autorů, není sporu o Solženicynovi, o Šalamovovi. A právě Anna Barkovová mezi ně také patří.

LN: Barkovová dokonce nejenže nepsala o lágrech, ale leckdy ani o Rusku. V novele Osm hlav šílenství velmi informovaně líčí uvažování Američanů a prorocky předjímá dnešní západoevropskou realitu, demokracii prodchnutou banalitou...

To je o to zajímavější, že ona v životě nevycestovala za hranice. Ten vhled, ta jasnozřivost jsou prostě ohromující. Někdy mě to skoro až děsí. Kdyby měla možnosti svých kolegů, co by se z ní mohlo stát? O to je to zmaření jejího talentu zoufalejší.

Aneta Langerová jako básnířka Anna Barkovová. Snímek 8 hlav šílenství.


LN: Jaká byla Anna Barkovová? Podle textů nejspíš dost komplikovaná, ale i sebevědomá a silná osobnost...

Existuje jedna její neuvěřitelná báseň, kde píše – jo jo, vy mě za pár desítek let objevíte, možná nebudete vědět, jestli jsem byla ona, nebo on, budete o mě psát disertace. A já dodávám – budete o mě točit filmy. Byla si vědoma svých kvalit, hodnoty své poezie a textů.

Ale víte co, někdy si říkám, jestli to ode mě není příliš drzé, ale já jsem na skutečnou Annu Barkovovou jaksi rezignovala. Ona také Anna Barkovová do toho mého záměru, že bych chtěla dělat nějaké lágerní téma, vlastně vklouzla až někdy po dvou letech. Objevila se a zaujala mě natolik, že převzala hlavní roli. Vzala jsem si pak určité motivy z jejího života, vycházela jsem z jejího charakteru a na základě toho jsem vytvořila svoji Annu Barkovovou. Kolikrát si říkám, co by dělala, kdyby ona ten film viděla, jestli by mi nevylískala nebo by si neodplivla.

LN: V titulku na konci filmu se píše, že je inspirován vzpomínkami těch, kdo přežili. Takže nejen Anny Barkovové?

Přesně tak. Třeba ústředním motivem hlavy Útěk je dialog mezi vězeňkyní a dozorcem, kdy ona žádá o převážení porce chleba, protože si myslí, že neodpovídá normám. Když jsem si pak zpětně listovala v lágerní literatuře, s hrůzou jsem si uvědomila, že jsem si vzala dialog ze Solženicynova Souostroví Gulag... Další hlava, Štěstí, to je motiv ze Strmé cesty Jevgenije Ginzburgové, kdy ona popisuje, jak našla v hlubokém sněhu pod závějemi zmrzlé brusinky. Do scénáře pronikly třeba i bulgakovské motivy, inspirace Vladimirem Sorokinem a podobně.

LN: Před natáčením 8 hlav šílenství jste podnikala rozsáhlý průzkum, byla jste na Sibiři. Je tam ještě zachován duch někdejších lágrů?

Absolvovala jsem expedice po stopách Stalinovy „mrtvé trati“, v létě i v zimě, abych si zakusila mráz i parné léto se všemi těmi komáry a podobně. Tam se prosekáváte mačetami, spíte ve stanu, berete vodu z různých stojatých vod... Ty tábory samotné ale na mě už tolik nepůsobily, protože je přebil právě dojem z tamní přírody. Byly zarostlé, baráky se schovávaly mezi břízkami, bylo to paradoxně v něčem velmi poetické. Nebo v zimě, když se tam třpytí sníh, to máte pocit, že jste v nějaké ruské pohádce. Takže tu autenticitu lágrů jsem nepocítila. Ale třeba jsem si uvědomila, jak velké museli tehdy překonávat vzdálenosti v těch šílených dobytčácích.

LN: Do jaké míry jste chtěla realisticky ukázat život v lágru?

Chtěla bych zdůraznit, že ten film nemá být jen o lágrech ani jen o Anně Barkovové, ale je to průřez ruským dvacátým stoletím. Tábory jsou toho nezbytnou součástí. Ale nebylo mou snahou realisticky znázornit život v lágru, tak jak je to třeba skvěle uděláno ve filmu Alexandra Mitty Pohřben na Sibiři. Nebo Britové kdysi úplně výborně natočili Jeden den Ivana Děnisoviče. V našem filmu se takovému realistickému zobrazení nejvíc blíží poslední hlava, Láska, která ukazuje všechny podoby lásky v lágru.

LN: Měla jste od začátku jasnou představu, jak bude váš film vypadat, především že bude tak výrazně výtvarně stylizovaný?

Vyprávěcí postupy se zrodily velmi záhy – to rozdělení do osmi hlav, aby se obsáhlo celé zamýšlené tematické rozpětí. Už na začátku jsem věděla, že příběh nebude úplně lineární. A rozdílné pojetí jednotlivých hlav, to měla být taková pomůcka, jak se v tom vyprávění orientovat. Kdyby to bylo natočené celé v jednom stylu, mohlo by to být těžší.

LN: Měla jste jasno i v tom, že v tak tíživých tématech půjdete někdy až do nevázaného humoru?

Tak to jsem věděla od začátku. Protože myslím, že největší chyba mého debutu je absence humoru. Je to komorní válečné drama a je tam jeden jediný vtip. Mělo to být odlehčenější. Nemyslím to tak, že musíme do každého dramatu cpát vtipy, aby to byla ta tragikomedie. Ale přece jen když se občas objeví nějaký nadhled, ještě víc to posílí tu tragédii. A tady jsem měla pocit, že toto téma je tak těžké, že opravdu ten nadhled musí být zásadní. Navíc v deníkových záznamech Anny Barkovové to ironií a sarkasmem přímo jiskří.

LN: Obsazení Anety Langerové vyplynulo z vaší přesné představy o hrdince, nebo naopak dostala hrdinka definitivní kontury až poté, co jste vybrala představitelku?

Řekla bych, že jsem měla přesnou představu, jaká má hrdinka být. Aneta velmi brzy pochopila nikdy nevyslovený režijní pokyn a začala se podle toho řídit... A vlastně se na tu postavu naroubovala. Vizuálně jsem potom vycházela z některých Anetiných podob, jak vypadala v průběhu své kariéry. Některá z podob Anny tak třeba odkazuje k Anetině vizáži z dob okolo alba Dotyk a podobně.

LN: Film vznikal velmi dlouho, v průběhu natáčení se dokonce měnil producent. V čem byl hlavní problém?

Nedofinancovanost. My jsme dostali velmi štědrou podporu od Státního fondu. Ale žádné další prostředky se pak už nepodařilo sehnat. Máme sice koproducenta Českou televizi, ale asi bych si ten vklad představovala vyšší. Nevím, čím to je, jestli odrazovalo to téma, nebo že u toho nebyl od začátku silný producent. Byly nějaké pokusy v zahraničí, ale vše mělo stejný průběh: takové ty první námluvy, vše je na dobré cestě (Finsko, Ukrajina, Německo), ale pak to vždycky padlo. Ne umím si to úplně vysvětlit.

Jednu dobu došly peníze a natáčení se zastavilo. Byla jsem tlačena udělat třeba jen čtyři hlavy. Hlavně aby se něco dokončilo, vyúčtovalo. Já jsem to zkusila, ale nedávalo to žádný smysl. A než udělat něco špatně, to raději ať to nevznikne. Teď, i při všech komplikacích, které se do výsledku promítly, si za tím filmem mohu stát. Ano, kdybych měla více peněz, natočila bych ho (doufám) lépe, ale ne jinak! Ale představa, že bych se teď tady s vámi bavila o něčem, k čemu jsem byla dotlačena... To je pro mě nepředstavitelné.

LN: Kdo vás nakonec zachránil?

Můj otec, který takhle zachránil už můj první film. A moje neústupnost.

Marta Nováková

Zlínskou filmovou školu absolvovala v roce 1996 filmem Spát a spát, adaptací stejnojmenné povídky A.P.Čechova. V letech 1997–2005 studovala režii na pražské FAMU. V letech 1999 až 2008 absolvovala magisterské studium katedry rusistiky na FF UK. V roce 2006 dokončila hraný celovečerní debut Marta, který byl také její absolventskou prací na FAMU. Pro Českou televizi natočila zatím neuvedený třídílný dokumentární cyklus Čechoslováci v gulagu.

  • 0Diskuse


Marcel Kabát

Autor

Marcel Kabátmarcel.kabat@lidovky.czČlánky


Mýty a fakta o nočním pomočování dětí
Mýty a fakta o nočním pomočování dětí

Podle odhadů trpí nočním pomočováním neboli enurézou asi pětina dětí ve věku 5 let, obtíže se však nevyhýbají ani starším jedincům. Rodiče často spoléhají na to, že „z toho dítě vyroste“, v horším případě děti trestají. Noční pomočování přitom může velmi negativně ovlivnit sebeúctu a duševní pohodu dítěte.

Najdete na Lidovky.cz