29. dubna 2019 5:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Záhadné dění v pavlačovém domě. Opisy od Pomezí jsou o individuálním prožívání

Napětí. Kateřina Dvořáková v jednom z „pokojíčků“. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Napětí. Kateřina Dvořáková v jednom z „pokojíčků“. | foto: FOTO POMEZÍ – LUCIE URBAN

PRAHA Divadelní uskupení Pomezí, hlavní propagátor imerzivního divadla u nás, se po třech letech od svého úvodního, eponymního projektu vrátilo do vybydleného pavlačového domu na pražské Florenci a připravila zde novou inscenaci – Opisy. Oproti vstupnímu Pomezí jsou Opisy komornější záležitostí: odehrávají se pouze v části jednoho patra domu, přibližně v deseti místnostech, a účastní se ho jen pětice herců. Princip imerzivního divadla ale zůstává zachován.

Do prostor je na začátku vpuštěna skupina přibližně pětadvaceti diváků, kteří se v nich po zhruba dvě a půl hodiny mohou pohybovat, jak chtějí, přičemž dostávají příležitost potkávat se s útržky různých dramatických situací, předváděných účinkujícími.

Divákům jsou sice poskytnuty jisté návody a indicie, jak mají dění vnímat, přesto ale záleží především na nich, jaký si z viděného složí obraz. Ambicí asi sotva může být sestavení nějakého uceleného příběhu, plné pochopení, oč běží, neboť divák nemá šanci vidět vše – cílem je spíše aktivizování divákovy představivosti, jeho zapojení do dění ve větší míře, než jak bývá v divadle zvykem.

Vztahové drama

Dějový rámec poskytuje divákům text v programu: „Čtyři lidé se rozhodnou vyhledat služby nevšedního portrétisty, který si říká Opisovač. Dokáže spatřit dno jejich duše?“ Návštěvník má možnost sledovat, jak čtyři postavy – muž (Adam Krátký), žena (Kateřina Dvořáková) a zřejmě manželský pár (Vojtěch Bartoš a Andrea Berecková) – postupně navštěvují v ateliéru Opisovače (Jiří Šimek), který na základě „pozorování“ sestavuje jejich portréty. Mezi postavami vznikají různé interakce a vztahy, přičemž jako ústřední se jeví vztah a „příběh“ manželského páru, který prochází – i kvůli nedobrovolné odluce – jistou partnerskou krizí... Zřejmě.

Ale koneckonců: vyluštění příběhu není klíčové. Divák se také může v jedné z místností posadit a „jen tak“ sledovat přítomné hemžení či procházet prostory a – aniž by primárně dbal na divadelní dění – prohlížet si např. jednotlivé příbytky postav. Jak je komu libo.

Na Opisech je třeba především ocenit, jak jsou udělány. Jak je zabydlen do šera ponořený nevlídný prostor a jak herci splňují úlohy. Zaujme zejména trojice „pokojíčků“, které mají charakter jakýchsi výtvarných instalací. Bizarní seskupení nejroztodivnějších předmětů připomíná surrealistický kabinet Jana Švankmajera. Zprvu, když se v nich hraje, divák může nahlížet jen různými škvírami v (překližkových) „zdech“ či zpoza oken, v závěru však může vstoupit a plně se jim oddat. Pětice herců podává soustředěné a vzájemně srozuměné výkony, jejich hraní, záměrně pomalé a prakticky jen mimoslovní, neschází napětí a atmosféra – což je vlastně pro produkci klíčové. I díky tomu inscenace působí kompaktně, drží tvar.

A tak jedinou, byť ne nepodstatnou výtku lze mít k samotnému tématu Opisů, které tvůrci deklarují na svých webových stránkách: „Co vidíte, když pozorujete druhého člověka? Je to jeho podstata, tedy něco, co je pro vás cizí? Nebo v něm vidíte pouze stopy svých očí, otisk vašeho pátravého vědomí v jeho tváři?“ Z toho, co jsem viděl, se mi ho nepodařilo vysledovat. Spíše než nějaké hlubší téma „zdání a skutečnosti“ nabízelo představení (pouhé) vztahové drama čtyř (pěti) osob. Je ale docela možné, že jsem neviděl to, co jsem měl vidět. Míra individuálního prožívání tu je opravdu vysoká.

Štěpán Tretiag
– Lukáš Černý: Opisy

Režie: Štěpán Tretiag

Dramaturgie: Lukáš Černý

Projekt Pomezí, z. s., premiéra 8. 4. v domě Za Poříčskou bránou 7, Praha

Martin J. Švejda, divadelní kritik