Ennio Morricone, už dekády ve filmovém světě zásadně titulovaný Maestro, zemřel v pokročilém věku na následky pádu, nicméně až donedávna pilně pracoval. Stále nebyl ochoten se rozloučit s dirigentským pultem. Koncert v Česku vloni v lednu byl vlastně už poněkolikáté avizovaným definitivně posledním Morriconeho vystoupením u nás.
  |
Stále psal i nahrával hudbu. Ke cti českých muzikantů budiž řečeno, že mezi orchestry, s nimiž spolupracoval nejaktivněji, byl náš Český národní symfonický orchestr. Ostatně, i vytouženého Oscara dostal až v roce 2016 za hudbu k Tarantinovu westernu Osm hrozných (stejnou cenu, avšak nikoli za konkrétní dílo, nýbrž za celoživotní zásluhy, paradoxně obdržel už o devět let dříve). Ti, kteří udělují ostatní ceny hudebního nebo filmového průmyslu, tolik skoupí jako americká filmová akademie nebyli, a skladatel tak měl doma na poličkách hned několik cen Grammy, Zlatých glóbů nebo Donatellových Davidů (italských obdob Oscarů).
Neuvěřitelná Morriconeho pracovitost je patrná i z filmografie, do níž přispěl svými tóny. Ve svém nejaktivnějším období od poloviny 60. do poloviny 80. let psal hudbu k minimálně deseti filmům ročně, výjimkou nebyl ale ani dvojnásobek. Samozřejmě ne všechny mu přinesly takovou slávu jako právě Tenkrát na Západě a další slavné snímky Sergia Leoneho. Ale kromě záplavy druhořadých italských kovbojek nebo gangsterek Morricone svůj talent spojil s tak velkými režisérskými jmény jako Pier Paolo Pasolini nebo Bernardo Bertolucci. Jeho doménou celoživotně zůstal italský film, přes četná pozvání se nikdy natrvalo nepřestěhoval do Hollywoodu. I z Říma ale dokázal dobýt svět.
