Pavel Landovský je bouřlivák, samorost a talent od pánaboha. Paměti s názvem Lanďák, které teď vydal za edičního dohledu své druhé ženy Heleny Albertové, jsou dílem báječné čtení. Ale také jsou plné pochopitelné hořkosti a již méně pochopitelného obviňování lidí, kteří jako on mají svůj štít čistý. U Landovského je ale všechno složitější. Nejde jen o známý fakt, že v Čechách se zásluhy pěstují leda až po smrti, on si totiž cíleně pěstuje image vagabunda ze čtvrté cenové skupiny. A protože je ve všem, co dělá, opravdový, vychází mu i tohle a on se pak diví, že mu okolí nechce přiznat mozek v hlavě. Ti, kteří ho znají, dobře vědí, že je to člověk vzdělaný a talentovaný a že jeho hry jsou velice dobré, psané s citem pro jazyk a dramatickou situaci. Ale jak to mají vědět ti ostatní, kterým předvede svůj výše zmíněný arzenál? Když on si prostě nedá pokoj, jako v těch 50. letech, kdy tajně kopal uhlí, čímž se obohacoval na úkor socialismu. Že mu to tehdy mohlo jako sabotáž klidně vynést provaz, ho příliš nevzrušovalo.
Kdyby editorka svého exchotě nevedla k pořádku, dočetli bychom se jistě horších věcí než jen stesků, jak se po něm chce, aby jako herec uměl text, nebo že se ostatní v jeho přítomnosti bojí, aby se nedozvěděli něco o sobě. Tím spíš, že mu v činohře Národního divadla provedli skutečnou lumpárnu. Tváříce se, že jde o poctu, strčili jeho hru na půdu, a aby měli pokoj, řekli si zřejmě, ať si to taky zrežíruje. A od toho lapsu se pak odvíjelo všechno ostatní. Jeho hry si prostě zaslouží velké jeviště a režiséra. Tečka. A Pavla Landovského prostě nelze vměstnat do žádných přihrádek, a proto ho taky máme rádi, i když by se mohl občas krotit, Lanďák jeden.
