Minulý týden v pátek vyšel v LN rozhovor s posledním nositelem Cervantesovy ceny, argentinským básníkem Juanem Gelmanem, který přijal pozvání pražského Cervantesova institutu. Jeho dílo zde dosud knižně nevyšlo, snad se to brzy změní. Zatím na iliteratura. cz lze číst alespoň tři básně v překladu Mariany Houskové.
„...vchází domů oknem a ne dveřmi / dveřmi se vchází do mnoha míst / do práce, do kasáren, do vězení, / do všech budov světa / ne však do světa / ani do ženy / ani do duše / tedy / do oné truhly či lodi či deště, který tak nazýváme / jako dnes / kdy moc prší / a dá mi práci napsat slovo láska / protože láska je jedna věc a slovo láska je jiná věc / a jen duše ví, kde se ty dvě setkávají / a kdy / a jak / ale co může duše vysvětlit/...“ píše Juan Gelman v básni Déšť.
Rozhovor s básníkem pro LN připravila překladatelka Anežka Charvátová. V pátek jsem v tramvaji přemýšlel, s kým už pro LN rozhovor dělala... Juan Marsé. A přijedu do redakce, podívám se do agenturních zpráv, a vidím, že novým nositelem Cervantesovy ceny se právě stal Juan Marsé... Kdepak, aspoň náhoda ještě umí psát neuvěřitelně znějící příběhy, ehm...
Juan Marsé (1933), odložený syn, narozený v Barceloně, vyrůstal v náhradní rodině a stal se z něj vynikající prozaik, autor tak mimořádného románu, jakým je Poslední odpoledne s Terezou, který vyšel česky v roce 1982. K mání je nyní ještě další český překlad z díla barcelonského prozaika - román Ještěrčí ocásky vydal v roce 2007 v překladu Marie Jungmannové Odeon.
Překladatelka jako by nynější ocenění v doslovu předpověděla: „Zoufalství a smutek prostupují román jako znamení doby, ale objevíme tu i hořký humor, například dialog s mrtvým psem a rozhovory a hádky bratrů jsou mistrně vyváženým balancováním na pokraji tragického a směšného, jímž se Marsé brání sentimentalitě. Takový protiklad vznešeného a nízkého, idealismu a přízemnosti, tragiky a humoru patří ke španělské literární tradici sahající až k cervantesovským postavám Dona Quijota a Sancha Panzy.“
Román vypráví dosud nenarozený chlapec. O jeho otci v policejním zápisu mimo jiné čteme: „Koncem roku 1942 přešel tajně do Francie, připisují se mu mise na podporu francouzského odboje, jako např. převádění spojeneckých pilotů sestřelených Němci přes hranice. Podařilo se pomocí shromážděných údajů a pozorování dovodit, že je ve spojení s tajnou anglickou organizací se sídlem v Marseille, známou jako,Organizace Garrow‘.“
O autorovi| Ondřej Horák, redaktor LN
