Připomíná to dějiště některého z filmů o Jamesi Bondovi: uprostřed ničeho, mezi pláněmi věčně pokrytými sněhem a ledem, se desítky metrů pod povrchem ukrývá vojenská základna, skýtající zázemí pro utajované armádní experimenty.
Jenže tentokrát nejde o dílo scenáristů, ale o skutečnost.
Psala se 50. léta a svět tou dobou naplno svíral strach ze studené války, když se pozornost americké armády upřela ke strategickému regionu Arktidy.
Rakety namířené na SSSR
V masivu grónského ledovce tehdy plánovala testovat možnosti odpalu jaderných střel za mimořádných klimatických podmínek. Utajovaný program nesoucí označení Iceworm (Ledový červ) předpokládal vznik čtyři tisíce kilometrů dlouhého systému tunelů vyhloubených pod věčně zmrzlým povrchem Grónska, kam by bylo uloženo až 600 střel namířených na Sovětský svaz.
Rusové v utajení staví ‚bystrozraké‘ družice. Uvidí z kosmu lidem do kapes |
Tak se mezi roky 1959 až 1960 pod masami ledu a sněhu také zrodila základna Century. Utajované zařízení vybudované hluboko pod povrchem. Byla pilotním projektem, jenž měl otestovat, zda je myšlenka systému odpališť pod ledem vůbec uskutečnitelná.
Ukázalo se, že ne. Armáda nakonec projekt Iceworm v roce 1963 zastavila a původně celoroční provoz základny se omezil na několik letních měsíců. K jejímu definitivnímu uzavření pak zásadně přispěl neočekávaný pohyb ledovce o rok později. Původně se sice počítalo s tím, že základna při správně údržbě (předpokládající mimo jiné odstraňování asi 120 tun sněhu a ledu měsíčně) bude sloužit nejméně 10 let. Nakonec však zařízení v roce 1967 opustili i poslední výzkumníci.
Není přitom známo, že by na Century za dobu jejího fungování byly skutečně dopraveny nějaké jaderné střely. Pod povrchem byl ale vybudován 1,6 kilometrů dlouhý koridor s kolejemi.
Zapečetěná pod ledem
Po bezmála půlstoletí zůstávala základna zapečetěná pod ledem. Se vším s výjimkou jediné věci, již si Američané odnesli, když ji nadobro ponechali svému osudu – malého jaderného reaktoru, který zajišťoval proud.
Jenže to, co se zdálo tou dobou navždy bezpečně ukryto pod masami ledu a sněhu, se dnes stává potenciálním rizikem. Ledovcový příkrov nad základnou by totiž podle týmu kanadských a švýcarských vědců mohl začít ještě do konce tohoto století vlivem globálního oteplování roztávat.
„Změny klimatu by přitom mohly mít dopady na opuštěný nebezpečný odpad, o němž se mělo za to, že je navždy pohřben pod grónským ledovým příkrovem,“ varují vědci z Univerzity v Curychu a torontské Univerzity York ve studii, kterou minulý týden zveřejnili v magazínu Geophysical Research Letters.
Povrch grónského ledovce zmizel z 97 procent, tvrdí NASA |
Když základnu opouštěla poslední posádka, kromě kompletní infrastruktury a veškerého jejího vybavení tehdy na místě zůstalo i neznámé množství mírně radioaktivní chladicí kapaliny z jaderného reaktoru, desítky tisíc litrů paliva a další toxické látky.
Vědci kalkulují s tím, že globální změna klimatu bude mít za následek zvýšení teploty o 5 stupňů do roku 2100. Zatímco tak dnes většina nebezpečného odpadu zůstává v hloubce nejméně 36 metrů pod povrchem, do konce století by mohla tato masa nad ním začít mizet. Mnohem dříve by však mohly látky začít unikat s vodou z tajícího ledu až do oceánu.
„Pokud dojde k tání ledu, celá infrastruktura základny, včetně jakéhokoliv biologického, chemického nebo radioaktivního odpadu, může uniknout do okolí a potenciálně rozvrátit tamní ekosystém,“ varují vědci ve studii.
Grónsko, které skýtá po Antarktidě druhý největší ledovec naší planety (trvale zaledněno není zhruba jen 15 procent jeho plochy), je zároveň domovem hned několika endemických druhů. Dopady by ale byly zřejmě citelné i v mnohem větším měřítku.
Při obhlídce, kterou dva roky po uzavření základny uskutečnila americká armáda, se ukázalo, že velká část infrastruktury již zkolabovala. Podle vědců ovšem větší problém než lehce radioaktivní chladicí kapalina, která podle nich skončila v nezpevněné jímce, představují toxické polychlorované bifenyly, které byly kdysi hojně používány v nátěrových hmotách. Jde přitom o potenciální karcinogeny, zvlášť odolné vůči vnějším podmínkám.
Studie nicméně připouští, že v současnosti by jakákoliv snaha o odstranění nebezpečných látek ze základny byla extrémně náročná a také nákladná. Vědci proto nabádají vyčkat, dokud ledovcový příkrov neroztaje takřka na úroveň, kde je materiál uložený, a pak teprve začít s jeho likvidací.
Nebezpečný precedent
Problém však tkví i v tom, kdo se sanace chopí. Projekt arktických základen posvětila v roce 1951 dohoda, již uzavřely coby dva členské státy NATO USA s Dánskem, jehož je Grónsko dnes autonomní součástí. Oficiálně šlo tehdy o ryze vědecký experiment sloužící k výzkumu ledovcového masivu a stavitelských možností v něm. Dodnes ale panují pochyby o rozsahu informací, jež dostali Dánové od Washingtonu ohledně projektu, zvlášť co se týče rozmístění střel. Američané přitom v Grónsku za studené války postavili čtyři další taková zařízení. Dodnes z té doby mají v oblasti i leteckou základnou Thule, nejseverněji položenou základnu USA.
Podle Liama Colgana, glaciologa z Univerzity York, jenž studii vedl, je kauza Century důležitým precedentem. S tajícími ledy Arktidy se totiž pozornost světových mocností k této oblasti znovu obrací. Základny tam tak nyní buduje vedle USA i Rusko či Čína.
