Na to první reaguje Tomáš Halík výše, to druhé je pouhá moucha. Za zcela nepřípadné však považuji to, jak se autor snaží vidět Hitlera coby extenzi „křesťanské, jmenovitě katolické tradice“, k tomu i snaživě dohledává argumenty. Podívejme se jen na některé z nich a pokusme se přidat aspoň dva jiné, pozitivní.
Stvořili Hitlera katolíci?
Hitler se prý dostal k moci „díky podpoře katolické strany Zentrum“. Hitler po svém nástupu do úřadu říšského kancléře v lednu 1933 ještě neměl většinu, třebaže byl vítězem listopadových voleb z roku 1932. Byli to poslanci této strany, kteří 23. března 1933 umožnili Hitlerovi odhlasovat tzv. zmocňovací zákon (441 ku 94 hlasům) a tím de facto odstavit parlament na vedlejší kolej. Jde však především o neprozíravost Franze von Papena, předsedy této strany, který se rozhodl ze sebe učinit onoho užitečného idiota: v lednu 1933 uzavřel s Hitlerem smlouvu o vytvoření společné vlády, v březnu mu poskytl v parlamentu své hlasy a v květnu byla jeho strana rozpuštěna. Než však nasadíme na rapsodický tón morálního soudu, buďme prosím chvilku historiky: je počátek roku 1933, Hitler ještě není vůdce, ale „jen“ 16. říšský kancléř tzv. výmarské republiky, kdoví, jak dlouho vydrží, když jich už tolik padlo, v oběhu nejsou ještě norimberské zákony, ani vidu ani slechu po Křišťálové noci nebo po Osvětimi. Jen tak na okraj: část novinářů měla dokonce za to, že Hitler Papenovi naletěl a že padl do jeho „židovské pasti“.
Pro stranu Zentrum přestavuje spojenectví s Hitlerem sňatek z rozumu, tj. především krok, jak lze čelit komunismu, kterého se centristé v té době obávali daleko více než národních socialistů, navíc když tito ještě zdaleka nevycenili zuby. Měli k tomu ostatně své důvody: to, co se děje s křesťany v sovětském Rusku, je dost výmluvné. Nadto je – opatrně řečeno – velmi odvážné z tohohle politického činu vinit katolicismus. Hříbek tvrdí, že „nacistický holokaust byl jen pokračováním historie křesťanského antijudaismu“. Pochvalme ho nejdříve, že je s to rozlišovat mezi antijudaismem a antisemitismem. První – toť názor v podstatě středověký, který židy chápe jako lidi nábožensky odlišné, navíc s tím stigmatem, že byli u toho, když Ježíš na sebe vzal podobu člověka, ale oni to nepoznali. Druhý – toť názor v podstatě novověký: židé jsou cizí rasově, což má být dáno tzv. objektivně, protože biologicky. Antijudaismus dává židům šanci stát se „novým stvořením“, antisemitismus jim žádnou takovou šanci nedává.
Ani Pius XI., ani Goebbels Je docela překvapující, že si Tomáš Hříbek ve svém protikatolickém ajfru neposloužil spisem rakouského biskupa Aloise Hudala Základy národního socialismu (1936). Jeho autor, navíc vysoký představitel církevní hierarchie, se v něm totiž snaží o totéž, o co i Tomáš Hříbek, a sice dokázat blízkost nacionálního socialismu a katolicismu. Tedy trefa jako hrom. Jenomže pokud by se do tohoto spisu Hříbek náhodou začetl, čekala by ho už samá zklamání. Hudal našel sice mezi nacisty a katolíky mnoho společného (zase: snahou bylo najít především spojenectví proti komunismu), např. poslušnost vůči úřední moci, ale jedna věc tady neseděla. Hudalovi se nezamlouvalo, jak nacisté pohlížejí na židy, konkrétně že je chápou antisemitsky, nikoli antijudaisticky. Tam, kde současný autor našel bez problému spojnici, viděl dobový teolog neřešitelný rozpor. Zklamání však pokračují dále: Hudalova kniha, byť velmi snaživá, a vůči národnímu socialismu i vstřícná, byla nakonec odmítnuta, a to jak na straně papeže Pia XI. (srozumění mezi nacismem a katolictvím není možné, neboť nacismus není nic jiného než přízemní materialismus), tak na straně nacistických pohlavárů jako Goebbels (příliš slabé kafe pro potřeby národního socialismu).
Krasojízda pokračuje: „Hitler několikrát řekl, že vidí svou politiku jako extenzi křesťanské, jmenovitě katolické tradice.“ Nevím, odkud Hříbek tohle bere, budu rád, když mi předloží zdroj. Já stejnou kartou hrát nemíním, místo toho navrhuji jít ad fontes, a sice k Mein Kampf. Zde jeho autor píše o mnohém ve svém vztahu k církvi, například jak byl vokalistou benediktinského kláštera v Lambachu a jak ho převelmi dojímala „sváteční nádhera církevních slavností“. Ale stojí tam i toto: „Kdo věří, že může přejít od politické organizace k náboženské reformaci, jen prozrazuje, že nemá vůbec žádnou představu o původu náboženské víry, natož o náboženském učení a jeho teologickém vlivu.“ Přeloženo do jednoduššího jazyka: Náboženství? No dobrá, budiž, když už někdo tuhle změkčilost potřebuje, ale politika je pro jinačí chlapáky.
Od kritiky přejděme k pozitivní argumentaci. Nejprve na téma katolické církve a antisemitismu. Rosenbergův Mýtus 20. století, tj. nacistická „bible“ na toto téma, byla v roce 1934 zapsána na vatikánský Index se zdůvodněním, že „tato kniha pohrdá všemi dogmaty katolické církve, vlastně samotnými základy křesťanského náboženství, a naprosto je odmítá“. Pro katolíky to znamenalo, že číst či vlastnit tuto knihu znamená vystavit se exkomunikaci. Velkým oponentem spisu byl mj. i zmíněný Hudal. Půl roku po rozhodnutí Vatikánu uveřejnili němečtí katoličtí teologové spis, v němž vyvraceli Rosenbergovy omyly a podrobili knihu zdrcující kritice. Mýtus byl shledán odborně diletantským a myšlenkově primitivním. Mezi německým státem a katolickou církví dochází k velkému napětí: kniha, která je zařazena do školních osnov, je z hlediska katolické církve shledána škodlivou.
Možná i Hříbek někde narazil na to, kolik řádových sester a bratří ukrývalo za války židovské děti. Čísla jsou do stovek, ba tisíců, zejména v Polsku. Na tohle téma se rozepisuje mimo jiné polský literární vědec Michał Głowiński ve svém životopisném vyprávění Kruhy cizoty. Za války ho coby židovské dítě ukrývali na několika místech. A protože ho bylo potřeba chránit před podezřelými pohledy zvnějšku, tak se musel naučit i základní katolické modlitby a písně. A aby nevzbuzoval žádné podezření ani zevnitř, bylo dobré, aby chodil k přijímání. Kněz to věděl; a věděl, že se tímto proviňuje proti věroučným pravidlům.
Staré vzorce v novém hávu Podle autorovy fotky soudím, že jsem o něco starší, takže mi bylo zažít i dobu socialistické ateistické školské výchovy. Nechci nijak tkát násilné nitě mezi dobovým ideologickým primitivismem, který nám vtloukal do hlavy vypasené a zhýralé preláty, upalování čarodějnic či vesmírnou cestu Gagarina, který „tam nahoře“ byl a žádného Boha neviděl, a tím, co hlásá Hříbek. Jeho ateistická rétorika je modernější, opřená o nové veličiny, a jakoby i učenečtější. Je modernější, ale nikoli méně agresivní. Jedna podobnost mě však přímo omráčila: podpora nacismu ze strany katolické církve, to byl přece jeden z korunních „argumentů“, které jsem ve školních škamnách dostával naservírované i já, a ne jednou.
Tomáš Halík nabídl jinou perspektivu, jak se lze dívat na vztah mezi ateisty a křesťany, pokusil se vykročit z diskurzu zlých bezbožníků, které bychom si my, věřící, měli držet pokud možno od těla. Tomáš Hříbek proti tomu jen replikuje staré vzorce druhdy socialistické ateistické výchovy.
O autorovi| JIŘÍ TRÁVNÍČEK, bohemista Autor, bohemista, je zástupcem ředitele Ústavu pro českou literaturu
