Jupiter se nad východním obzorem objeví nejpozději o půlnoci. I když není tak nápadný jako Venuše, bude v souhvězdí Ryb nepřehlédnutelný. Určitě přitom stojí za prohlédnutí i dalekohledem. Jeho jižní rovníkový pás, který jinak tvoří temnou dominantu Jupiterovy atmosféry, totiž v posledních měsících z neznámých důvodů výrazně vybledl. V ranních hodinách 5., 7., 12., 17., 19., 24. a 31. července na jeho disku můžeme zkusit zahlédnout i známou Velkou skvrnu.
Počátek července, kdy nenastává astronomický soumrak a Slunce trvale osvětluje nejvyšší vrstvy zemské atmosféry, je také velmi vhodný pro sledování nočních svítících mraků. Vcelku běžně se vyskytují nízko nad severním obzorem, zhruba hodinu po západu Slunce. V kontrastu s tmavým pozadím noční oblohy mají podobu vějířovitých mraků se stříbřitým zabarvením. Zpravidla jsou bílé či s perleťověmodrým odstínem, tu a tam s nazlátlým okrajem, a nesahají výše než 30 stupňů nad obzor.
Prachová noční podívaná Noční svítící mraky lze snadno zaměnit s obyčejnou vysokou oblačností. Nejsme-li si s identifikací jistí, je vhodné na ně namířit dalekohled. Na rozdíl od obyčejných mraků totiž s rostoucím zvětšením zahlédneme jemnější, ostře ohraničené detaily. Útvary se tvoří v nejchladnější části zemské atmosféry, ve výšce kolem osmdesáti kilometrů (tzv. mezopauza), za teploty -120 stupňů Celsia a milionkrát menším tlaku než u hladiny moře.
Pravděpodobně se jedná o mikrometrové prachové částice pokryté ledem, které se sem dostaly buď po vulkanických explozích, či z kosmického prostoru v podobě pozvolna se snášejících mikrometeoritů. Skutečný původ je však stále nejistý - není totiž vyloučeno, že se až do exploze sopky Krakatoa v roce 1883 vůbec nepozorovaly!
V letošním srpnu se nám také nabízí dobrý výhled na známý meteorický roj Perseid, který bude nejaktivnější kolem 13. srpna, tedy krátce poté, co Měsíc projde novem. Tento jev má na svědomí proud drobných prachových částic, které se v minulých staletích uvolnily z jádra komety Swift-Tuttle. Některá tělíska se strefí přímo do Země a při průletu atmosférou se rychle ohřejí a vzápětí vypaří. My pak zahlédneme světelný doprovod jejich zániku: sloupec plazmatu, ionizované a excitované atomy rozprášeného kosmického prachu. U částic komety Swift-Tuttle se nám zdá, že vylétají jakoby ze souhvězdí Persea. Proto se jim říká Perseidy, lidově též slzy svatého Vavřince.
***
Mapka zobrazuje hvězdnou oblohu začátkem července o půlnoci, v polovině července ve 23 hodin a začátkem srpna ve 22 hodin letního středoevropského času. Při pozorování držte mapku nad hlavou tak, aby k zemi směřovala ta světová strana uvedená na okraji, ke které stojíte čelem. Hvězdy zakreslené u okraje mapky uvidíte před sebou, hvězdy poblíž středu máte přímo nad hlavou a hvězdy u protějšího okraje můžete spatřit za sebou. Na obloze se lze orientovat podle nápadných skupin hvězd, které jsou pro přehlednost spojeny čárami. O souhvězdí ale nejde - těmi se v astronomii myslí pevně stanovené části oblohy. V mapce není vyznačen Měsíc, jehož poloha se každý den mění. Názvy bez vyznačených obrazců označují souhvězdí, která jsou složena ze slabých hvězd patrných okem pouze za velmi dobrých pozorovacích podmínek. Vlivem otáčení Země se souhvězdí pohybují rychlostí 15 stupňů za hodinu od východu k západu. Stačí proto mapu pootočit o patřičný počet stupňů (délka a směr pootočení jsou vyznačeny šipkou). Například začátkem července ve 2 hodiny pootočíme mapu o 30 stupňů.
O autorovi| JIŘÍ DUŠEK, Autor je astronomem ve Hvězdárně a planetáriu M. Koperníka v Brně
