Nobelova cena za literaturu - Ocenění s velkou tradicí dnes bude mít nového nositele
Již dnes bude vyhlášen další z nositelů Nobelovy ceny. A tak sázkaři budou vědět, zda tipovali správně. A tak se masová média budou věnovat na chvíli literatuře alespoň prostřednictvím této ceny. A tak bude další podnět k debatám, zda to měl(a) dostat právě tenhle/tahle nebo zda už Nobelovu cenu neměl dávno získat ten/ta či onen/ona. A potom se zase vrátíme ke čtení knih.
Kde je Joyce či Gombrowicz?
V právě probíhajícím měsíci se literárních ocenění předává hned několik - Cena Jaroslava Seiferta, Cena Franze Kafky, Státní cena za literaturu, Man Bookerova cena a také Nobelova cena za literaturu... A ta posledně jmenovaná má jistě pořád nejlepší zvuk - je mezinárodní a navíc má nejdelší tradici. Také nesází na oficiální nominace, ale naopak na tajuplnost, jež provokuje k nejrůznějším tipům a prognózám v předvečer udílení.
Jak se to ale se současnou prestiží Nobelovy ceny má? Když někoho, kdo se v literatuře příliš neorientuje, chceme přesvědčit o kvalitách toho kterého autora, řekneme mu -samozřejmě v případě, že to tak skutečně je -, že je přece laureátem Nobelovy ceny. To by mělo ještě pořád zafungovat. Na druhou stranu tento „běžný občan“ asi už nebude vědět, kdo dostal za literaturu Nobelovu cenu vloni. Cen je totiž moc a on má jiné starosti. Ostatně, někdy je lepší zapomenout...
Stejně jako ostatní ocenění i Nobelova cena totiž prochází procesem, kdy je její kredit snižován se vzrůstajícím počtem jejích laureátů. A tak si pak cena zase potřebuje pomoci tím, že se jejím nositelem stane autor, o jehož velikosti se nepochybuje - třeba Günter Grass.
Štěstí i omyl Při procházení seznamu dosavadních laureátů Nobelovy ceny lze narazit na autory, kteří si rozhodně toto ocenění zasloužili: Samuel Beckett, William Faulkner, Ivan Bunin či Elias Canetti.
Na druhou stranu tam chybí zásadní postavy literatury 20. století: James Joyce, Robert Musil, Virginia Woolfová, Marcel Proust, Witold Gombrowicz a také -ovšem z pochopitelných důvodů - Franz Kafka a Jaroslav Hašek.
Najdeme zde ale i kvalitní spisovatele, za něž mluví dílo tak jasně, že se zmínka o Nobelově ceně zdá v souvislosti s jejich jménem téměř nadbytečná: T. S. Eliot, André Gide, Albert Camus, John Steinbeck, Jean-Paul Sartre či Gabriel García Márquez. A na druhou stranu v seznamu oceněných figurují autoři, kterým ani Nobelova cena k získání si dlouhodobější prestiže nepomohla (zde nechť si každý dosadí jméno svého „oblíbence“).
Často se zmiňuje, že rozhodnutí komise Nobelovy ceny má i v případě literárních laureátů politické pozadí. A tak je třeba přihlédnuto k tomu, že spisovatel je aktivní i na politickém kolbišti. Jindy je zas zřetelná snaha, aby byl postupně, pokud to jen trochu jde, oceněn každý světadíl, každý stát.
Stačí zmínit dva příklady. Jak byli šťastní Maďaři, když Nobelovu cenu v roce 2002 získal Imre Kertész. Zatímco když byl v roce 1997 vyhlášen Dario Fo, mnozí se v Itálii - která má již oceněných několik -ptali: „Není to omyl?“
Určitou zkušenost v tomto směru má i česká literatura. Ocenění Jaroslava Seiferta v roce 1984 mělo asi také mnoho mimoestetických příčin. Nicméně díky tomu nemusíme dodnes hořce diskutovat, kdo z Čechů by už konečně také Nobelovu cenu měl získat, nýbrž se můžeme dohadovat o tom, kdo ji měl získat místo Jaroslava Seiferta - Milan Kundera, Bohumil Hrabal či již dříve Vladimír Holan?
Hlavně opatrně Na dokreslení toho, jak funguje stockholmská komise Nobelovy ceny a jak může působit její ocenění, možná postačí tři příběhy.
V roce 1902 byla Nobelova cena za literaturu udělena Theodoru Mommsenovi jako „největšímu žijícímu mistru umění psaní historického, se zvláštním zřetelem k jeho monumentálnímu dílu Římské dějiny“. Za žhavého kandidáta byl tehdy považován Lev Nikolajevič Tolstoj a komise musela čelit výtkám, že bylo oceněno vědecké dílo, a nikoliv dílo umělecké.
V odpovědi tehdy stálo, že lze ocenit i spisy, jež mají formou a pojetím literární hodnotu. Tím se patrně komise řídila i v roce 1953, kdy získal Nobelovu cenu Winston Churchill „za mistrovství historických a biografických prací a za brilantní řečnické umění, s jakým hájí ušlechtilé lidské hodnoty“.
V roce 1929 získal Nobelovu cenu německý prozaik Thomas Mann. Odůvodnění znělo „především za velký román Buddenbrookovi, který je v průběhu let stále více oceňován jako jedno z klasických děl současné literatury“. Toto rozhodnutí a jeho odůvodnění ozřejmuje, jak opatrně komise jedná. Román Buddenbrookovi totiž vyšel v roce 1901, tedy rovných osmadvacet let předtím, a v roce 1929 měl Thomas Mann již na svém kontě mimo jiné i Smrt v Benátkách či Kouzelný vrch.
Podobným případem v tomto směru je Elias Canetti - laureát z roku 1981 napsal své vrcholné dílo, román Zaslepení, v roce 1935. A stejně tak Günter Grass, nositel Nobelovy ceny z roku 1999, se do myslí milionů čtenářů nesmazatelně zapsal hned svým debutovým románem Plechový bubínek (1959).
A nakonec jeden ze sedmi (?) švédských laureátů - Harry Martinson. Ten se o cenu v roce 1974 podělil se svým krajanem Eyvindem Johnsonem. Martinson silně trpěl kvůli kritice ze strany mladých autorů, na ceremoniálu neřekl ani slovo a nakonec musel být pro silné deprese hospitalizován. Pokusil se dokonce nůžkami o sebevraždu. I tohle může přinést Nobelova cena za literaturu.
Poslední laureáti
2007 Doris Lessingová
(Velká Británie)
2006 Orhan Pamuk (Turecko)
2005 Harold Pinter
(Velká Británie)
2004 Elfriede Jelineková
(Rakousko)
2003 John Maxwell Coetzee
(Jihoafrická republika)
2002 Imre Kertész
(Maďarsko)
2001 V. S. Naipaul
(Trinidad a Tobago)
2000 Kao Sing-ťien (Čína)
1999 Günter Grass (Německo)
1998 José Saramago
(Portugalsko)
1997 Dario Fo (Itálie)
O kom se letos mluví
Jean-Marie Gustave
Le Clézio (Francie)
Claudio Magris (Itálie)
Alí Ahmad Saíd Asbar (Sýrie)
Amos Oz (Izrael)
Joyce Carol Oatesová (USA)
Cees Noteboom (Nizozemsko)
Margaret Atwoodová
(Kanada)
Carlos Fuentes (Mexiko)
Philip Roth (USA)
Haruki Murakami (Japonsko)
Antonio Tabucchi (Itálie)
Yves Bonnefoy (Francie)
Arnošt Lustig (Česká
republika)
Ko Un (Jižní Korea)
Herta Müllerová (Německo)
Cena nesází na nominace, ale na tajuplnost, jež provokuje k nejrůznějším tipům
