O Velikonocích 1948 se v bytě domažlického autodopravce Františka Tikala uskutečnila schůzka asi tuctu členů Junáka. Kromě jeho dvou synů Zdeňka a Oldřicha se jí účastnilo několik osob přímo z pražského centra, včetně šéfa jeho akčního výboru Františka Pavla Křivského, a dále skauti z Klatov, Domažlic a okolí. Mluvilo se o organizačních změnách v Junáku a také o borůvkové brigádě plánované na letní měsíce na Šumavu. O čtyři a půl roku později vyrobila Státní bezpečnost z této nevinné sešlosti ilegální schůzku. František Tikal a jeho synové byli v říjnu 1952 zatčeni a na konci dubna následujícího roku postaveni před soud. Mezitím prošel vztah komunistického režimu k Junáku bouřlivým vývojem.
* * * Junák musel při své poválečné obnově čelit pokusům o začlenění do jednotného svazu mládeže budovaného podle sovětského vzoru. Nakonec se v únoru 1946 skutečně stal kolektivním členem Svazu české mládeže, ale zachovával si svou organizační nezávislost. Jako masová mládežnická organizace s výraznou nesocialistickou ideologií byl Junák trnem v oku nastupující levicové diktatuře a již od září 1945 byl sledován tajnými službami ovládanými komunisty. V únoru 1948 někteří funkcionáři Junáka doufali, že převedou organizaci očištěnou od „reakčních elementů“ do nového systému. V Junáku vznikl akční výbor, jehož výraznou postavou byl právě František Pavel Křivský, který formuloval prohlášení věrnosti Gottwaldově vládě. Akční výbor Junáka také organizoval letní skautskou brigádu na Šumavě, která se však, jak napsal Jiří Zachariáš, nakonec stala „univerzitou skautské soudržnosti a odporu proti komunistické diktatuře“ a vznikly při ní „zárodky mnoha budoucích ilegálních skupin“. Během léta 1948 vybudovali především klatovští skauti systém táborů, pomocí něhož bylo do Bavorska převedeno nejméně osmdesát osob ohrožených komunistickou perzekucí.
Již v dubnu 1948 bylo rozhodnuto, že se z Junáka stane dětská organizace Svazu české mládeže, o rok později byl začleněn do Československého svazu mládeže, vzniklého sloučením všech mládežnických organizací. K prvnímu lednu 1951 byl pak Junák rozpuštěn. S tím se samozřejmě nesmířilo značné množství funkcionářů i řadových členů, z nichž někteří se výrazně podíleli na odbojové činnosti proti totalitnímu režimu. Komunistické moci nezůstaly tyto aktivity utajeny a rozhodla se jim čelit uspořádáním dvou monstrprocesů s představiteli českého skautingu. Do čela první skupiny byl postaven někdejší předseda výchovného odboru Junáka a šéfredaktor skautského časopisu Činovník Karel Průcha, který byl v únoru mezi prvními vyakčněnými funkcionáři.
Druhá skupina, tvořená převážně klatovskými skauty, dostala do čela Františka Pavla Křivského, který paradoxně v únoru 1948 patřil mezi nejhorlivější přisluhovače nové moci ve skautu. Karel Průcha byl spolu s deseti dalšími osobami souzen Státním soudem v Praze 13. a 14. května 1952 a odsouzen na 15 let. V dalších měsících se uskutečnily ještě dva následné procesy v Praze a Liberci, tresty se pohybovaly od několika měsíců po 12 let.
František Pavel Křivský, bývalý kněz a člen řádu premonstrátů, ve svém vztahu k režimu lavíroval: podílel se na činnosti akčního výboru Junáka, byl členem komunistické strany, ale zároveň se věnoval i nepříliš konformní duchovní činnosti. „StB Pavla Křivského vyhodnotila jako osobu určitým způsobem ve skautském prostředí známou, ale i osobu, která se dá zmanipulovat z důvodu zjištěných charakterových vad,“ píší autoři studie o jeho procesu Jiří Kafka a Miroslav Kopt. František Pavel Křivský po výhrůžkách trestem smrti „bezvýhradně přijal roli, kterou mu StB určila, nejen v průběhu vyšetřování, ale i v procesu“. Odsouzen byl 17. října 1952 po třídenním procesu Státním soudem na doživotí, spolu s ním bylo odsouzeno sedm klatovských skautů k trestům mezi osmi a pětadvaceti lety vězení.
* * * Jak to v té době bylo obvyklé, po hlavním monstrprocesu byly uspořádány následné již neveřejné procesy s lidmi, kteří byli napojeni na osoby souzené v hlavní skupině. Ono „napojení“ bylo často pouze dílem fantazie StB. Do podobné situace se dostala i rodina Františka Tikala, jejíž mužské členy František Pavel Křivský ve svých výpovědích označil za organizátory ilegální schůzky činovníků Junáka. Prokurátorkou v procesu byla Ludmila Brožová.
„Prokurátorka Brožová všechno ukřičela, nikoho nepustila ke slovu, a když se někdo začal bránit, tak ona začala ječet,“ vzpomíná na přelíčení před Krajským soudem v Plzni Oldřich Tikal. Kromě velikonoční „ilegální schůzky“ byl jeho bratr Zdeněk obžalován z toho, že se sešel s agentem CIC Čeňkem Sudou, což byl kamarád obou bratrů z dětství, který v září 1950 odešel do Německa a později několikrát přešel hranici s různými špionážními úkoly. „Ptala se mě, proč jsem neohlásil, že brácha navázal spojení s agentem. Já jí odpověděl: ,A vy byste udala svýho vlastního bratra?‘ Řezavě se zasmála: ,Kdo vám tohle nakukal?‘ “ I podle tehdy platných zákonů nemusel obviněný vypovídat proti svým nejbližším příbuzným, což žalobkyně nepochybně věděla.
Kromě „normálního hrubého zacházení“ nezažili Tikalové ze strany vyšetřovatelů žádný fyzický či psychický teror ani nebyli nuceni učit se nazpaměť vynucené výpovědi. Také proto všichni před soudem zcela či částečně popírali vinu. Soud však, jak to tehdy bylo zcela běžné, vzal v potaz jen výpovědi obžalovaných, které připravila StB, a dokládal je dalšími administrativními protokoly Františka Pavla Křivského, Antonína Celerýna a Čeňka Sudy. František Tikal byl odsouzen na dva roky, jeho starší syn Zdeněk na tři roky a mladší syn Oldřich, který studoval v posledním roku medicínu, na rok nepodmíněně. Rodina měla štěstí, že celá věc byla posuzována podle prvorepublikového zákona na ochranu republiky, který platil v době činu, jinak by byly tresty podstatně vyšší, Zdeňkovi navíc trest o rok snížila amnestie. Proti rozsudku se odvolal jedině otec, ale Nejvyšší soud, přestože mu došel výborný posudek kádrového oddělení z jeho pracoviště i petice sedmnácti spolupracovníků na jeho podporu, trest 19. srpna potvrdil. Všichni tři si tresty odpykali v lágrech na Sokolovsku.
Rozsudky zrušil Krajský soud v Plzni již v roce 1970, protože se nevyskytl „ani jediný přesvědčivý důkaz o tom, že schůzka v bytě Tikalových měla protistátní charakter“. Soud konstatoval „hrubé porušení procesních předpisů“, neboť důkazy „nebyly prováděny v souladu s tehdy platnými procesními předpisy“. František Pavel Křivský při obnoveném řízení popřel nejen protistátní charakter schůzky, ale také potvrdil, že jeho výpověď byla vynucena StB. O vykonstruovanosti celého procesu navíc svědčí také to, že někteří další účastníci údajné protistátní schůzky nebyli nikdy vyšetřováni, neřkuli souzeni. Celkové rehabilitace se rodina dočkala až v roce 1990, dožil se jí ale pouze mladší syn Oldřich.
***
Prokurátorka Brožová všechno ukřičela, nikoho nepustila ke slovu, a když se někdo začal bránit, tak začala ječet
