Poslední klasická velká stávka v Evropě proběhla ve Velké Británii začátkem osmdesátých let. Britové se v té době pustili do těžby ropy a plynu v Severním moři, které začaly z ostrovní ekonomiky vytlačovat dražší a ekologicky problematické uhlí. Doly se začaly zavírat a horníci přicházeli o práci.
Bolševizující odborářský předák Arthur Scargill tehdy zvedl desetitisíce stávkujících a poštval je na vládu Margaret Thatcherové. Stávková vlna trvala řadu měsíců a odboráři se dožadovali zachování pracovních míst v dolech. Došlo i na útoky na úřady, ničení majetku a střety s policií. Českoslovenští komunisté pozvali vybrané anglické horníky na rekreaci do Vysokých Tater, ale uhlí od nich nekoupili ani vagon. Tím to celé skončilo.
Od té doby se Evropa změnila. Dělníci mají své odbory, které už neprosazují, aby voda tekla do kopce (aby vlády držely neefektivní výroby), nýbrž se věnují potřebnému a užitečnému vyjednávání o vývoji mezd ve firmách, o odstupném za rušené výroby a o pracovních podmínkách. Pokud firma platí málo, utečou jí kvalitní lidé jinam. Ulice dnes plní jiní stávkující. Zemědělci, kteří z někdejších hrdých sedláků zdegenerovali na ubrečené pobírače dotací, a zejména - státní zaměstnanci. Zrovna nedávno - jako exemplární ukázka nové zvrhlosti - proběhla stávka (téměř nepropustitelných) úředníků Evropské unie za vyšší (nezdaněné, a už tak velmi vysoké) platy. U nás situace není jiná. Takřka výhradně stávkují ti, kteří žijí z daní soukromého sektoru. Chtějí si určovat, kolik jich má ve státě být, co mají dělat a za kolik. Ultimativní požadavky mají vyvrcholit osmého prosince generální stávkou státních zaměstnanců proti státu.
Příčina zaostávání Strategie státních odborů má tři velké problémy. Za prvé nezodpovězenou otázku, odkud má vláda na jejich požadavky vzít peníze. Jak známo, kumulovaný státní dluh České republiky překročil 1250 miliard korun. Tedy asi 120 tisíc korun na hlavu. Proti řadě zemí západního světa je to sice pakatel, ale přece: český erár už nashromáždil dluh ve výši přesahující celý roční rozpočet státu a platí za něj jen na úrocích přes 70 miliard korun každý rok. „Úsporný“ (jak směšné slovo!) rozpočet na rok 2011 počítá s deficitem dalších 135 miliard korun - tedy v případě, že objem mezd ve státním sektoru skutečně klesne alespoň o 10 procent. Takže co? Pokud by pošetilá vláda svým státním odborářům vyhověla, musela by dokonce zrychlit zadlužování nebo zvýšit daně soukromému sektoru nebo zdražit zboží a služby prostřednictvím růstu DPH nebo snížit důchody anebo zastavit investice do infrastruktury a rozhodnout, že už tedy úplně všechno v Česku projíme.
Za druhé, problémem České republiky není soukromý sektor. Ten žije v tvrdé konkurenci a nic nemá zadarmo. Vyrábí auta, provozuje mobilní sítě, peče chleba a dělá noviny. Všude zde za posledních dvacet let vidíme dramatický růst kvality. Problémem České republiky je státní sektor. Policajtů s jejich neskutečnými výsluhami je u nás na počet obyvatel o dost více než v Rakousku. Učitelé? Žáků o jednu třetinu ubylo, učitelů a (poloprázdných) škol přibylo. Novinka? Matematika už není povinný maturitní předmět. Lékaři? Těch jak známo máme, hned po Rusku, v přepočtu na tisíc obyvatel nejvíce na světě. Prý nestíhají. Všechno je v organizaci, ovšem jakékoli změně brání už 16 let „rathovské“ odbory. Soudy? Radši se neptat. Úřady? Je jich stále víc a otravují občany každým rokem důkladněji a sofistikovaněji. A legislativa? Třeba obchodní zákoník se pěkně nadouvá a za posledních dvacet let byl novelizován celkem 64krát. A smrtící paskvily typu fotovoltaiky? O nich už radši nemluvit.
A konečně za třetí, státní zaměstnanci mají vyšší platy než soukromý sektor. Mají své jistoty, které ostatní nemají. Když loni ekonomika klesla o 4,1 procenta, soukromý sektor se přizpůsobil. Snížil výdaje a také propouštěl. Státní zaměstnanci? V celém státním sektoru v roce 2009 nejenže zaměstnanost mírně vzrostla, nýbrž vzrostly i mzdy, a to o nezanedbatelných 1096 korun na hlavu. V reálném vyjádření (tedy očištěné o inflaci) stouply „v eráru“ mzdy v roce vrcholící krize o 3,7 procenta. Kdo, nejen u nás, ale i ve světě, to má?
Suma sumárum, státní odboráři se snad už úplně zbláznili. Nikoli práce u pásu a u konstrukčního prkna v Mladé Boleslavi, ale jen a jen jejich práce je příčinou zaostávání České republiky za nejvyspělejšími zeměmi. Kvůli tomu se ale nebouří. Chtějí víc, protože „na to mají právo“.
Kvalitní úředník je k nezaplacení. Odboráři ovšem usilovně brání tomu, aby špičkové lidi bylo možné dobře zaplatit. Politolog, sociolog, psycholog, sociální ekolog... Ti všichni míří do státní správy, do úřadů, do škol, ve kterých reprodukují další své sociální ekology. Soukromý sektor je platí a soukromý sektor je nepotřebuje. Nová stávkující třída. Státní zaměstnanci, téma pro jednadvacáté století. Zkáza lidstva.
***
Takřka výhradně stávkují ti, kteří žijí z daní soukromého sektoru. Chtějí si určovat, kolik jich má ve státě být, co mají dělat a za kolik.
O autorovi| KAREL KŘÍŽ, ekonom
