První senát Ústavního soudu umožnil ve výjimečném případě prolomit blokační paragraf, který zakazuje nakládání s majetkem církví. Hlasování o nálezu I. ÚS 2166/10 (datovaný 22. února 2011, zveřejněný minulý týden) dopadlo 2 : 1. Většinu tvořili soudci František Duchoň a Eliška Wagnerová (zpravodajka); předsedkyně senátu Ivana Janů připojila ostrý disent.
Jedno zahradnictví u farnosti Okolnosti případu byly velmi specifické. Stěžovatel J. L. z Prahy 4 v červenci 1990 získal v malé privatizaci zahradnictví, jež patřilo likvidovanému státnímu podniku (pozemky i stavbu). V srpnu 1992 uzavřel s podnikem kupní smlouvu – se souhlasem privatizační komise i ministerstva pro privatizaci.
V té době už přitom platil zákon o půdě (č. 229/1991 Sb.), který v ustanovení § 29 zakazuje převádět historický majetek církví – tzv. blokační paragraf. Zákon byl účinný od 24. června 1991.
V říjnu 1999 Pozemkový fond podal žalobu na určení vlastnického práva k pozemkům. Obecné soudy mu daly za pravdu: vzhledem k blokačnímu paragrafu byla kupní smlouva absolutně neplatná, pokud jde o převod pozemků. Prodávající neměl právo s nimi disponovat.
J. L. namítá, že pozemky a stavby tvoří u zahradnictví funkční celek. Stát tyto pozemky nepotřebuje, což dal najevo privatizací. Sedm let se o ně nezajímal – stejně jako potenciální vlastník, římskokatolická farnost u kostela Nanebevzetí Panny Marie, jejíž prostory s pozemkem sousedí. Stěžovatel tvrdí, že mu rozdílné vlastnictví pozemků a staveb působí problémy – přitom je nezavinil on, ale stát. Nejprve neplatnou smlouvou a poté již 19 let trvající nečinností ohledně církevních restitucí.
Proto J. L. navrhl, aby soudy analogicky využily § 135c občanského zákoníku, který upravuje problematiku neoprávněných staveb na pozemku (buď odstraněním, nebo přikázáním stavby do vlastnictví vlastníka pozemku nebo „i jinak“, zejména zřízením věcného břemene).
Předseda dovolacího senátu Nejvyššího soudu Jiří Spáčil ho upozornil, že takto § 135c využít nelze, a odkázal na svou knihu Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku (C. H. Beck 2002).
Senát: Přednost má stěžovatel Podle zpravodajky Elišky Wagnerové jde o formalistický postup odůvodňující zřejmou nespravedlnost. Obecné soudy měly vzít v úvahu, že jde o střet dvou práv – majitele staveb a vlastnického práva státu (oslabeného ovšem legitimním očekáváním církve). V tomto střetu je podle senátu nutno dát přednost ochraně stěžovatele.
Soudkyně Wagnerová odkázala na nález Pl. ÚS 9/07, který neshledal blokační paragraf protiústavním, v individuálních případech však připustil možná prolomení. O takový případ nyní podle senátu jde: zahradnictví tvoří funkční celek, přičemž neshodu mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby nelze řešit jen zřízením věcného břemene. Jak píše nález v klíčovém bodě 26, zde se „zcela zjevně jedná o mezeru v právu ..., kterou je v zájmu hájení práv účastníků třeba zaplnit pomocí analogie“.
Senát míní, že stát už svou vůli projevil souhlasem s privatizací v červenci 1990 a že stěžovatel celou dobu jednal v dobré víře. Legitimní očekávání církve může stát uspokojit i jinak a nezpůsobit přitom nové křivdy – například peněžním vypořádáním.
Janů: Jaká křivda a dobrá víra? Disentující Ivana Janů to označuje za naprosté popření ustáleného výkladu § 135c občanského zákoníku a za dezinterpretaci nálezu Pl. ÚS 9/07, jehož byla zpravodajkou.
Nález Pl. ÚS 9/07 připouštěl prolomení – avšak jen ve prospěch církevních subjektů, případných budoucích restituentů, nikoli „nevlastníků“ historického majetku církví.
Analogii podle § 135c o neoprávněné stavbě nelze použít, protože tady žádná neoprávněná stavba není. Stěžovatele J. L. chrání právo tím, že po deseti letech držení pozemků v dobré víře by je tzv. vydržel. V dobré víře však být nemohl, protože si musel být blokačního paragrafu vědom. Žádná křivda se mu tedy neděje a závěr, že pozemky a budovy tvoří jeden funkční celek, se neopírá o skutková zjištění.
