Návštěvníky novodobého sedmého divu světa musely evakuovat vrtulníky. Událost není první tohoto druhu. Příroda předvedla svou sílu v předchozích letech už třináctkrát. V roce 2004 zemřelo pod nánosy hlíny a obřích kamenů devět lidí z městečka. Zmizelo také deset obytných domů, dva mosty, část nádraží a 300 metrů dlouhý úsek železniční tratě.
Hrozí stejné nebezpečí také areálu s posvátným územím Inků, kam ročně přijíždí okolo 400 tisíc turistů z celého světa?
Klid na několik století Nápad postavit někdy v 15. století Machu Picchu na hřbetu mezi horami neměl chybu. Místo obklopené skalnatými štíty oplývalo mystickou atmosférou, leželo dostatečně daleko od civilizace, aby kněží našli klid k rozjímání, a hlavně – na stavitele tady čekala hromada balvanů. Připomínala kamenolom opuštěný po odstřelu skalní stěny. Stačilo přitesat kameny pro stavbu několika chrámů, paláce, mnoha domků, a dokonce zbylo dost materiálu i na terasy pro políčka na strmých svazích. Jednu okolnost ale inčtí stavitelé nemohli vědět. Materiál jim v přírodním kamenolomu připravilo s největší pravděpodobností zemětřesení.
Vrcholek hory se rozpadl. Část balvanů se přitom zřítila do údolí řeky Urubamby, zbytek se dochoval na plochém hřbetu. Katastrofa proběhla zřejmě statisíce let před příchodem prvních stavebních dělníků, ale důsledky jsou patrné dodnes.
Navíc se zjistilo, že kultovní sídlo Inků stojí na křižovatce tří zlomů v zemské kůře. Horniny se podél nich pohybují a vyhlazené plochy tvoří tzv. tektonická zrcadla. Ta je možno spatřit i na skalách pod základy inckých staveb.
Od prosince 1995 do ledna 1996 se v okolí Machu Picchu čtyřikrát zřítilo několik tisíc kubických metrů horniny. Dvakrát závaly poškodily přístupovou silnici a horniny se odtrhly jen nedaleko od okraje inckých ruin.
Podrobné výzkumy lokality začaly poté, co dva švýcarští profesoři z polytechniky v Lausanne prohlásili, že z horského hřbetu pod Machu Picchu by se mohlo zřítit až šest milionů metrů kubických.
Ovšem mezi odborníky po celém světě zdaleka nepanovala shoda o takovém rozsahu sesuvu. Jedni tvrdili, že se hora rozestupuje, a navrhovali drastická řešení (například 200 metrů hluboký průzkumný vrt přímo na území archeologického naleziště). Odlišný názor zastávali docent Vít Vilímek a Jiří Zvelebil z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy a Jan Klimeš z Ústavu struktury a mechaniky hornin Akademie věd ČR. Nepopírají, že by památkám mohlo hrozit nebezpečí, ale podle nich je toto riziko výrazně nižší, než tvrdí japonský tým, který měřil pohyby na svazích hory v roce 1999.
Čeští odborníci odhadují, že areál vydrží v téměř neporušeném stavu do nejbližšího silného zemětřesení, které může klidně nastat až za několik staletí.
Jak Češi svoje stanovisko zdůvodňují? Pokud by hluboká rozsedlina pod náměstím skutečně existovala a dodnes „pracovala“, jak je možné, že ani po několika stoletích jejího pohybu nezbyly z inckých staveb jen rozpadlé ruiny? A především mají výsledky, vlastních velmi přesných měření přímo z areálu.
Japonští experti na základě svých měření přišli s katastrofickou vizí, neboť naměřili pohyby řádově v centimetrech za měsíc. Kdybychom to převedli na desetiletí, jednalo by se skutečně o bezprostřední ohrožení.
Japonci ale začali měřit na extrémně strmých svazích nad řekou Urubambou; navíc v období intenzivních dešťů a přístroje zapustili pouze do povrchové vrstvy půdy. „To není reprezentativní výběr lokalit pro měření,“ vysvětluje Vít Vilímek. „Naše měřicí body jsou založeny ve skalách a napříč k rozevřeným trhlinám. Vybírali jsme taková místa, která by při sesuvu svahů mohla ohrozit turisty či památky. Roční pohyby jen skutečně výjimečně dosahují jednoho milimetru za rok,“ říká docent Vilímek.
Poněkud jiná je situace na hlavním náměstí archeologického areálu, kde jsou pohyby o trochu větší, nicméně ani zde zatím není potřeba vydávat poplašné zprávy.
Plošina se propadává především tam, kde dávní stavitelé zasypali prohlubně a drobné rozsedliny, aby získali rovnou stavební parcelu. Propadliny nejvíce narušily tzv. Hlavní chrám na úpatí pahorku Intiwatana. Archeologové se dokonce domnívají, že právě proto jej Inkové ani nedostavěli. Podobně dopadlo i zdivo blízkého chrámu Tří oken.
Navíc se podle posledních výzkumů českých geografů a geologů zdá pravděpodobné, že se přilehlá část posvátného pahorku zřítila i s dostavěnými terasami. Právě pukání velkých chrámových staveb, tedy jasný projev „nepřízně bohů“, by mohli přírodovědci nabídnout archeologům jako jednu z možných hypotéz k vysvětlení, proč obyvatelé město náhle opustili.
Pomáhají i sprchy Českým vědcům se také podařilo objasnit, proč se budovy v okolí chrámu Slunce sesedají. V tomto místě totiž do zástavby s komplexem rituálních lázní ústí původní incký vodovod. Dodnes přivádí tekutinu z pramene vzdáleného více než kilometr ve svahu hory. Voda z porušeného kanálu unikala do podloží budov v okolí chrámu a vyplavila drobné částečky hornin. Vznikl tak prostor, do něhož mohly poklesávat větší stavební bloky. Jejich pohyb se pak přenášel do základů a do zdí inckých staveb.
Oprava prastarého vodovodu je ale vyloučena, protože rekonstrukce by vyžadovala rozsáhlé výkopy přímo v areálu posvátného města. Další prosakování a odplavování se naštěstí alespoň zčásti vyřešilo dosti zvláštním způsobem. Vodu nyní ve velké míře odebírá hotel postavený nedaleko archeologické lokality. Jen na papíře Horský hřbet s chrámy Inků je prakticky mimo nebezpečí, ovšem sesuvy bezprostředně hrozí turistům a obyvatelům v městečku Machu Picchu. V 90. letech minulého století sedm kilometrů vzdušnou čarou na severozápad od Machu Picchu zmizela pod obrovským sesuvem část městečka. Jmenovalo se Santa Teresa a procházela tudy železnice. Dnes zde končí, protože bahna a kamení spadlo tolik, že je není možné odklidit.
Letošní katastrofa se obešla bez větších obětí na lidských životech, ale laviny a rozvodněná řeka poškodily kilometry železniční tratě, jediné přístupové cesty do městečka. Oprava podemletých náspů potrvá několik měsíců, takže archeologický areál zůstane letos dlouhodobě v izolaci.
OSN v rámci jednoho rozvojového programu nechala už v roce 2001 zpracovat studii, jak snížit rizika i rozsah materiálních škod. Výsledkem je mapa s vyznačením nebezpečných míst. Plochy vhodné ke stavbě domů a hotelů zde vlastně ani nejsou. Všechna místa více či méně ohrožují sesuvy, bahnotoky, řícení skal či povodně. Mapa by mohla posloužit nejen při rozhodování o další výstavbě, ale také k osvětě mezi místním obyvatelstvem. Ve studii se rovněž uvažuje o stavbě masivních železných roštů napříč údolími, které by zachytily balvany smetené vodním přívalem. Na místech, kam dojedou těžké stavební stroje, lze postavit ochranné hráze. A lidské životy by mohl ochránit varovný systém napojený na síť čidel monitorujících průtrže mračen.
Kvůli nedostatku peněz a malé iniciativě místní samosprávy ale zatím návrhy zůstávají jen na papíře.
***
Proudy bahna a kamení odřízly archeologickou památku z období Inků od civilizace
Čeští vědci v posvátném městě inků
Výzkum českých geografů a geologů na Machu Picchu a v jeho okolí ukazuje, že archeologické památce bezprostřední nebezpečí sesuvů nehrozí. Velmi riskantní je však dno říčního kaňonu, kde žijí místní obyvatelé. Na městečka a vesnice se v době dešťů řítí občas laviny z bahna a kamení. Místa v archeologické lokalitě, kde čeští přírodovědci měří pohyby napříč skalními trhlinami
Přívalové deště téměř každoročně rozvodňují řeku Urubambu, která letos podemlela také železniční trať - jedinou přístupovou cestu k městečku Machu Picchu. Hotely (dole) zde stojí přímo na břehu řeky.
