Tiráž katalogu k výstavě Petra Pastrňáka Hořící les udává, že malíř žije v Praze, Beskydech a v jižní Indii. Do mnoha různých světů zasahují i jeho obrazy. Podle mého názoru Pastrňák patří mezi nejtalentovanější malíře v Čechách. Jeho obrazy působí, jako kdyby měl jejich autor až zázračnou ruku: párkrát máchne štětcem, nebo spíš jen přetáhne malířské plátno špinavým hadrem - a ejhle, překvapenému divákovi se zjevují skvrny, které se neuvěřitelně podobají něčemu velmi podstatnému z jeho vlastní smyslové zkušenosti. Obrazy jsou o to více fascinující, jelikož se jim daří oscilovat na zdánlivě neexistující hranici mezi abstrakcí a fotorealismem nebo mezi pečlivě vydřeným a jedinečným výkonem nadaného umělce a úplnou náhodou.
Jsou díly avantgardního umění a současně mají potenciál stát se vyhledávanými kusy pro konzervativnější spektrum sběratelů umění.
Při vší dokonalosti a dobrém slova smyslu efektnosti Pastrňákových obrazů by jim nebylo namístě podsouvat úmyslnou líbivost, nebo dokonce myšlenkovou vyprázdněnost. Jejich autor ve skutečnosti patří k nejduchovnějším osobnostem českého umění. Ovšem jestliže tvrdím, že je Pastrňák jedním z nejvýznamnějších malířů posledních dvaceti let, nemám to vlastně čím doložit. Samostatných výstav měl pomálu. Po zániku galerie MXM se o něj a jeho práci příliš nikdo nestará, nikdo se jej nesnaží prosadit. A co víc, jeho práci chybí soustavná kritická reflexe, snaha teoretiků a kurátorů vysvětlit, v čem jsou jeho obrazy vlastně tak geniální.
Stvrzující úlohu umělce klasika asi nesplní ani autorova aktuální výstava v Galerii Václava Špály v Praze. Soustřeďuje se na cyklus Hořící les, vznikající v posledních několika letech. Obrazy jsou to nádherné, svým měřítkem snad až příliš monumentální na limitovaný prostor galerie. Hořících lesů je tu tolik, až je z toho divákovi doslova horko. Pastrňák pracuje s postupy, které už úspěšně používal v minulosti. Akrylovou barvu nanáší pomocí stříkání, dále ji stírá a vymývá. Jako kdyby chtěl zcela potlačit práci své ruky a jeho obrazy byly vlastně jen nalezené přírodní produkty, kusy zrezivělých plechů nebo náhodně zašpiněné látky, na nichž se jako zázrakem objevují obrazy znepokojivých lesů. Zachycená příroda je na nich zachvácena nejen ohněm, ale v obecném smyslu chaosem, negací, zánikem.
Pastrňákova plátna se tak řadí do tradice děl, ke kterým například patří Váchalova Šumava umírající a romantická. A vlastně tu najdeme i analogie vizuální. Pastrňákovy obrazy působí podobně chvějivým barevným dojmem, kterého Váchal dociloval jemně posunutým soutiskem svých grafik. I Pastrňákovy malby působí jako tisky, jako pohřební rubáše, do kterých příroda otiskla svou podobu těsně před tím, než navždy zanikla. Ekologické čtení cyklu podporují i obrazy, kterými kurátorka Lenka Lindaurová Hořící les ve sklepní části galerie doplnila. Ve tmě tu visí rozměrná horizontální plátna, na kterých Pastrňák pomocí černé barvy a malířského válečku zachytil tovární komplexy prorůstající zemí a směřující k nebi.
Výstava Petra Pastrňáka je třetí akcí, kterou v Galerii Václava Špály pořádá její nový provozovatel, společnost PPF Art. Ta se, vedle pravidelné výstavy vítěze Ceny Jindřicha Chalupeckého, chce soustřeďovat na zavedená jména českého umění i na tradičnější umělecká média, především malbu a fotografii. S trochou cynismu by se dalo říct, že tato dramaturgie sklízí úrodu, kterou v devadesátých letech zasely galerie typu MXM nebo právě tehdejší Špálovy galerie.
Probíhaly zde výstavy - ať už úspěšné, nebo i neúspěšné - které se snažily definovat umění daného okamžiku, napříč různými generacemi i různými médii. Investice do jistoty se může ukázat jako nevýhodná už za pár let, pokud ji nebudou doprovázet výchova nových umělců a pokusy ukázat kontinuitu zavedeného s nezavedeným.
Petr Pastrňák: Hořící les
Galerie Václava Špály, Praha do 27. 2. 2011
