Vneděli odstartuje nová dostihová sezona. Jak to asi chodí v rajťáckých rodinách? Mám na mysli skutečnost, zda děti jezdců chtějí být také jezdci. V rodině Váňů to bylo zřejmě jasné, Josef junior jezdí také, a nadějně. I když loni před Velkou pardubickou mě pobavil, jak se vyjadřoval se shovívavým úsměvem na adresu svého otce, který si pak všechny soupeře hrubě povodil. Jó, podceňovat se nemá. Když jsem byl kluk, tak okolo devíti let, chtěl jsem být voják tankista jako můj otec. Později jsem tenhle sen dost zásadně přehodnotil, leč dětské přání se mi vyplnilo na vojně a já, tváří v tvář tankovému motoru, jsem se skoro rozbrečel vzteky. Byl to totiž škrt přes mé plány do budoucna. No, všechno špatné je pro něco dobré. Já si aspoň udělal řidičák na tank, a zadarmo. Řekněte, není to nádhera?
To jsem ale trochu odbočil od původní myšlenky co se týká dědičných dovedností po rodičích. V hereckých rodinách je skoro běžné, že některé z dětí se stává komediantem, ale chvíli trvá, než se „změří“, že zase tak rozeným komediantem není. Neexistuje na to žádná šuplera. Ve zpěváckých rodinách už je to horší, tam se brzy pozná, když to s tím zpěvem není valné. Přesto jsem pár zarputilých a zavilých v životě potkal. U cirkusáků je to jasné, všichni zase budou v tom společenství, které je nenechá padnout. A když dotyčný nemá talent na nic, přemet a salto vzad se už neuznává, to dneska umí i medvěd, tak může dělat tenťáka. To je něco jako kulisák. I to ale může být nebezpečné. Vyprávěli mi u Berousků, jak medvěd jedoucí na kole hrábl prackou po hlavě tenťákovi, protože z něj táhlo pivo, a skalpoval ho. Pít v práci se holt nemá.
O autorovi| Richard Tesařík, hudebník a herec
