ROZHOVOR BEZ OTÁZEK
Umělecké dílo Federika Díaze Slza lagrimAu bude reprezentovat Česko na výstavě EXPO 2010 v Šanghaji, která začíná 1. května.
Jsem Čech, ale otec je Argentinec narozený v Buenos Aires. Koncem 60. let opustil Argentinu kvůli fašistickému režimu, proti kterému aktivně vystupoval. Zajímal se o film a ze zpráv o pražském jaru si zamiloval Československo. Vydal se tedy do Prahy studovat dokumentární film na FAMU, kde potkal moji matku, slovenskou studentku filologie.
Až do 14 let jsem vyrůstal s rodiči v Karlíně, v hotelovém domě plném jihoamerických exulantů a známých českých herců. Kubánci bubnovali až do rána a mně se to líbilo. Už od dětství jsem viděl dva rozdílné světy. Půl roku jsem žil v Miláně a Seville, kde otec založil experimentální filmové školy. Svou obrovskou argentinskou rodinu jsem poznal až v roce 1984, když zkolaboval vojenský režim. Pochopil jsem, že v mé krvi jsou také pumy, kondoři a vítr.
Mluvím stejně česky jako španělsky. Když dítě hovoří dvěma jazyky, dokáže vnímat více prostorově a abstraktně, protože má k dispozici širší zvukovou výbavu a různé pohledy. Vytváří to svobodu pro mentální zpodobení skutečnosti. Rozprostřenost po celém světě je pro mě určující. Čím více proporcí krásy dokážete porovnávat, tím větší je vaše estetická databanka pro vznik nových hodnot.
Matka mě od malička nutila do extrémního vnímání, dávala mi číst složité knihy, brala mě k mistrům jógy, od šesti let na kreslení do lidové školy. Byla náročná a jako dítě jsem z toho byl někdy vzteklý, ale teď jsem za to vděčný. Místo umělce dělníkem. Už ve čtrnácti jsem měl jasno, že chci dělat umění. Ředitel základní školy mě ale na grafickou školu nepustil a rozhodl, že bude lepší, když se stanu dělníkem. A tak jsem musel do učení na mechanika lokomotiv. Snažil jsem se tam zavést spravedlnost, takže jsem měl trojky z chování a propadal jsem. Vydržel jsem to dva roky.
Tatínek mé kresby tajně odnesl na výtvarnou školu „hollarku“, kam mě přijali do druhého ročníku. Během listopadové revoluce jsme vyhlásili stávku a tiskli plakáty pro celou Prahu. Následující podzim jsem odjel studovat na milánskou akademii Brera. Brzo nato jsem ale dostal zprávu, že Milan Knížák vyhodil z AVU úplně všechny nomenklaturní kádry a učit budou takoví mistři jako Malich, Veselý, Kolíbal, Demartini. V tu chvíli to byla nejlepší akademie v Evropě.
Nastoupil jsem do ateliéru Světlo a konstrukce ke Karlu Malichovi. Ze dne na den rozboural mé dosavadní myšlení, dokonalou kresbu a realismus. Učil mě abstraktnímu pohledu a bylo to, jako když oblékáte novou kůži.
V jednadvaceti socha v Národní galerii. Malich mě naučil dívat se na viditelné v neviditelném a slyšitelné v neslyšitelném. Z toho se vyvinula má první zvuková socha, mušle Nostalgie, kterou koupila Národní galerie pro sbírku moderního umění, když mi bylo jednadvacet. Je to třímetrová lastura, z níž vychází nízkofrekvenční zvuk. Šlo mi o to, znázornit stavební proporce přírody a vesmíru, které jsou zakódovány ve spirále. Zvuk je pro mě důležitý, protože se ho nelze dotknout, ale emoce sděluje daleko silněji než tvar.
Vedu nový ateliér Supermedia na VŠUP. Pedagogická činnost je úžasná komunikace a vzájemná inspirace, chodíme se tam se studenty vzájemně opylovat jako včely. Zásadní zlom v mé tvorbě nastal před třemi lety, kdy jsem při letu do New Yorku potkal ředitele brooklynského muzea Roberta Bucka. Tím náhodným kontaktem jsem podle Thomase Messera, bývalého ředitele Guggenheimova muzea, přeskočil na své umělecké dráze patnáct let. Postupně mě seznámil se všemi významnými galeristy, a tak vznikla moje vazba na MoMa (Museum of Modern Art), na Guggenheimovo muzeum a mnoho dalších.
V roce 2008 jsem vystavoval na největším světovém veletrhu umění Art Basel Miami. Musel jsem okamžitě reagovat na nabídku a za pět měsíců vytvořit obrovskou třicetimetrovou instalaci Ultra, bílou krajinu, která znázorňovala zhmotnění zvukových vln z transparetního plastu.
Kontroverze kolem slzy z tuny zlata. Doufal jsem, že Českou republiku bude na EXPO v Šanghaji reprezentovat moje instalace slzy z ryzího zlata o hmotnosti jedné tuny, kterou jsem nazval lagrimAu. Proč slza? Nese v sobě zároveň radost i smutek. A zlato jako médium odráží stav společnosti. Vyvolává emoce, žádost, je propojené s harmonií, ale i s násilím a zabíjením.
ČNB nejdříve s půjčkou souhlasila a sponzor E - Invest byl ochoten projekt pojistit. ČNB pak ale prohlásila, že se za projekt musí zaručit vláda. Přestože se někteří ministři o slzu zasazovali, vláda ji nakonec z projednávání stáhla.
Slza bude, ale dutá. Místo tuny zlata se ho nakonec použije daleko méně, protože slza bude dutá. Pro mě je ale zásadní, že bude vyrobena ze zlata a zůstane v původní velikosti. Přesto jsem zklamaný, že jsem nemohl realizovat původní verzi.
Mohla to být ohromná reklama pro náš stát. Itálie vystaví Michelangela, který má stotisícinásobně vyšší hodnotu než naše tuna zlata, a pojistit lze. Ale lidi víc zajímalo, jestli si neulijeme kilo zlata do kapsy. Že prý jsem cizinec a zlato ukradnu. To považuji za opravdu názorný příklad toho, jak se u nás uvažuje. Vůně a pocity. Na slze jsem spolupracoval s ČVUT, pražským IKEM a skupinou psychiatrů kolem Cyrila Höschla. Za použití EEG biofeedbecku a magnetické rezonance jsme vytvořili základní knihovnu pocitů, jak člověk reaguje na specifický čichový vjem. Z toho vznikla databáze emocí, která slouží pro generování vůní.
Odneste si svou vůni. Návštěvník českého pavilonu v Šanghaji se posadí do křesla umístěného před zlatou slzu a snímáním mozkových vln pomocí senzorů zaznamenáme jeho emocionální stav. Tyto vlny jsou zdrojem informací pro software ve speciální pipetovací stanici, která namíchá vůni, vygenerovanou na základě jeho pocitu při pozorování zlata, a flakon s vůní si pak odnese. Celý proces potrvá asi patnáct minut.
