ROZCESTNÍK
Otevřu noviny, Egypt. Otevřu televizi, Egypt. Otevřu rádio, Egypt. Bojím se otevřít konzervu. Replikou na kdysi proslulé vtipy „smutného muže“ startuje dnešní výběr. V mediální záplavě stojí za pozornost třeba Jan Fleischhauer v magazínu Der Spiegel. Už titul článku (Levicoví dědici George Bushe) napovídá, že více než o Egypt mu jde o jisté evropské stereotypy: „Náhle to vědí všichni. Prezident Mubarak je lotr a ještě horší je Amerika, jež za ním stála do poslední chvíle. Přitom právě George W. Bush vždy věřil v demokratizaci muslimského světa – a celá levice se mu vysmívala.“ Vida, a takový postřeh tiskne list, který na Bushovi nenechal chlup dobrý. Teď to vidí kritičtěji: Říká se, že Američané podporovali zkorumpovaný režim v Egyptě, čímž zradili vlastní hodnoty. Ale kde má brát reálpolitika spojence? „Otevřená společnost má mimo Evropu méně přátel, než si namlouváme,“ píše Fleischhauer. „Kdybychom spolupracovali jen s vládami sdílejícími naše představy demokracie, zbyl by nám v celém regionu pouze Izrael. To je jediná země na Blízkém východě, jež zaručuje svým občanům – včetně žen, homosexuálů a jinak smýšlejících – západní svobody.“ Jenže sympatie mnoha levicově orientovaných lidí nejsou na straně Izraelců, ale na straně islamistů, kteří nutí zahalovat ženy, nenávidí homosexuály a opovrhují menšinami, přiznává Der Spiegel.
*** Originální, nečernobílý a nehysterický názor na Egypt nabízí Wall Street Journal. Natan Šaranski je izraelský politolog původem ze Sovětského svazu (jako vězeň režimu byl vyměněn mj. za československého špiona Köchera). V rozhovoru tuto zkušenost uplatňuje, když budoucí svobodné volby v Egyptě odmítá vidět pouze jako cestu k vládě islamistů. Proti názoru, že budou jen reprízovat volby před pěti lety v Gaze, tedy triumf Hamasu, staví své argumenty: „Hamas tehdy skutečně využil šanci. Tu mu ale nabídla politika Jásira Arafata, jež v Palestině prosadila mafiánský model s uplácením lídrů. Proto pak i křesťanské vesnice, třeba Taiba, volily Hamas. Proč křesťané hlasovali pro islámské fundamentalisty? Protože jim připadali jako sedm statečných, kteří je ochrání před mafiány.“
Islamisté v Egyptě by podobně uspěli jen tehdy, kdyby pokračovala praxe samovlády, jež by lidi semkla proti Mubarakovi. „Proto musíme být rádi,“ říká Šaranski, „že rebelie přišla teď, a ne o pár let později, až by Muslimské bratrstvo ještě zesílilo.“ *** Jak už to chodí při společenských otřesech v jedné zemi, média uvažují ve stylu „Kdo bude příště“. „Je na řadě Jordánsko?“ ptá se Ha’arec. A jak praví klišé, titulek s otazníkem evokuje odpověď NE. Jordánsko se sice nabízí. Po podzimních volbách jmenoval král premiérem Sámira Rifáího, ale teď ho nahradil generálem Marúfem Bachitem. Že by tu klíčila změna po egyptsku? Oded Eran ovšem shrnuje argumenty, proč se Jordánsko liší. Ať bude Egyptu vládnout Mubarak, Muslimské bratrstvo nebo armáda, pořád to bude Egypt. Ale jordánská státnost není vůbec tak samozřejmá, de facto zaštiťuje vládu rodu Hášimovců.
Dvě třetiny občanů Jordánska tvoří Palestinci, kteří sice mají volební právo, ale volební systém funguje tak, že palestinští poslanci zaujímají jen 20 procent mandátů. Takže kdyby se Jordánsko otřáslo, nebyl by to protest občanský (jako v Egyptě), ale protest na bázi národnostní skupiny. Raději ani nedomýšlet.
*** „Je na řadě Kuba?“ ptá se ve Wall Street Journal Mary Anastasia O’Gradyová. Proč je podobná rebelie na Kubě po půlstoletí útlaku jen vzdáleným snem? Odpověď spočívá v represivnějším rázu režimu v Havaně, ale i ve vztahu bratří Castrů ke generalitě. I egyptští generálové podnikají, ale jejich byznys se neopírá o stoprocentně zestátněné hospodářství. Egypt je navíc příjemcem rozsáhlé americké pomoci, což egyptskou armádu zkultivovalo v profesionální a státu loajální elitní skupinu. Tady má Kuba k Egyptu skutečně daleko.
*** Komu se z té geopolitiky točí hlava, uklidní ho opět Der Spiegel, vzpomínka na dozvuky „zlatých šedesátých“. V úterý tomu bylo 40 let, co západoněmecká armáda povolila vojákům dlouhé vlasy. „Vlasový výnos“ (Haar-Erlaß) z 8. února 1971 stanovil, že bundeswehr ve svém zevnějšku „nemůže nezohlednit vývoj obecného vkusu“. Jak to vypadalo v praxi? Vojáci si mohli nechat dlouhé vlasy po ramena, ale museli na nich nosit speciální síťky. Kdo nespatří, neuvěří, takže se podívejte na http://einestages. spiegel.de/static/topicalbumbackground/20442/german_hair_force.html. Tato benevolence však neměla dlouhého trvání, vydržela jen do května 1972. Ale stejně by bylo zajímavé, jak by si o tom zapolemizovali třeba Roman Joch s Janem Zahradilem. V jejich zářijové polemice o odkazu Jimiho Hendrixe a šedesátých let jasně zvítězil liberál Zahradil.
***
V úterý tomu bylo 40 let, co západoněmecká armáda povolila vojákům nosit vlasy po ramena. Museli na nich ale mít speciální síťky. Kdo to nespatří, neuvěří.
O autorovi| ZBYNĚK PETRÁČEK, redaktor LN
