Proletarier aller Länder, vergebt mir!“ žádala v posledních dnech Německé demokratické republiky podobizna Karla Marxe z všudypřítomných plakátů. Proletáři všech zemí, odpusťte mi.
Atmosféra úlevy a optimismu byla v roce 1990 neodolatelná. Poslouchali jsme o kvetoucích zemích, v něž se podle kancléře Helmuta Kohla měla právě NDR zakrátko proměnit, a dokonce o konci dějin, který autoritativně předpovídal Francis Fukuyama. Byli jsme přesvědčeni, že proslulý citát o proletářích zůstane Marxovým epitafem ve své parafrázované podobě.
Mýlili jsme se. Východní země znovusjednoceného Německa ani po dvaceti letech nevzkvétají a liberální demokracie mezitím našla odpůrce ještě nesmiřitelnější, než jakým býval sovětský blok. A ne dost na tom: princip tržního hospodářství, klíčový pro vývoj celé planety, dal v současné krizi sám sobě do zubů tak tvrdě, že jeho nejmocnější velikáni se před knockoutem tak tak zachraňují lapáním po vládních provazech. Po týchž provazech, o kterých dosud tvrdili, že je zbytečně svazují.
Na Marxově hrobě v londýnském Hampstead Heath se mezitím stále skví nejen výzva dělníkům všech zemí ke sjednocení, nýbrž také snad každý den čerstvá kytička. Větší poptávku po jeho Kapitálu londýnští knihkupci nepamatují. Němci o něm točí film (devítihodinový, asi aby napodobili čtenářský zážitek), v Japonsku vyšel o Marxovi komiks a v Číně o něm dokonce vzniká muzikál.
Ještě před nedávnem byla ta myšlenka doménou Haló novin, dnes však nabývá na síle: nefungujeli kapitalismus, je Marx rehabilitován. Což nepředpověděl stále ničivější otřesy? Co se nepěkného sovětského bloku týče, Marx za Stalina nemůže o nic víc než Ježíš za inkvizici. A není snad ve světle současné krize zjevné, že alespoň část jeho učení je pravdivá? ptá se levice, znovu se pozvolna zatínajíc v pěst.
Je to zvláštní argument. Když lékař správně diagnostikuje ledvinovou koliku a za účelem nápravy nechá pacientovi uříznout nohu u kotníku, bude považován za napůl úspěšného? A když se pak jeho reklamního sloganu „Evropou kulhá strašidlo, strašidlo amputismu“ chopí parta megalomanských zločinců a donutí půl světa skákat po pahýlu, budeme opravdu říkat, že s tím tedy ten pravý, původní amputista nemá nic společného?
Ošemetná logika. Proč tedy Karl Marx a komunisté faktům úspěšně unikají? V čem je ten neodbytný půvab marxismu? Při hledání odpovědi vycházejí najevo zdánlivě absurdní souvislosti. První z nich je, že pád marxismu a loňský kolaps finančních trhů kopírují stejný vzorec. To, co na první pohled vypadá jako dva nezávislé neúspěchy, může ve skutečnosti být pouze dvojím příkladem stejného selhání.
Co chce proletář u moci?
Středobodem Marxova učení je předpoklad, že běh lidské mysli je zcela určen tím, jak si dotyčný vydělává na živobytí, zatímco ostatní vlivy jsou zanedbatelné. V kapitalismu, jenž zredukoval veškeré vztahy mezi lidmi na platbu v hotovosti, to platí beze zbytku. Dělník tak, nemaje „co ztratit než své okovy“, pouští se do revoluce. Tyto zákony jsou zcela neúprosné a revoluční vítězství dělnictva je nevyhnutelné. Tak nevyhnutelné, že jiný než Marxův výklad společenského vývoje ani „nezaslouží vážného zkoumání“, jak nás s pokorou sobě vlastní poučuje Komunistický manifest.
A teď se dobře držte: všechny tyto zákony přestanou platit, jakmile se proletář dostane k moci. Všechno, co se naučil, od kromaňonce až po vlastního otce, je v tu chvíli jedno. V kapitalismu jde lidem o vlastní prospěch, v socialismu to tak nebude, chápejte. Jakpak se tak najednou lidská mysl promění? Inu, odpovídá Marx, „komunismus představuje nejradikálnější odtržení od tradičních majetkových vztahů; není divu, že jeho vývoj s sebou nese nejradikálnější odtržení od tradičních myšlenek“.
Tolik Marx. Na začátku 21. století elity západního světa přijaly předpoklad, že ceny nemovitostí porostou až do aleluja. Stejně jako Marx tak učinily v rozporu se zdravým rozumem. Stejně jako v případě aplikovaného marxismu tak vzniklo prostředí mísící naivitu, neschopnost a zločin tak dokonale, že jedno od druhého mnohdy nelze odlišit.
Začíná přihořívat. Dlužníci věřili, že i kdyby se jim nedařilo splácet, mohou dům i s hypotékou prodat; podobně jako pracující za socialismu žili v představě, že mají své jisté. Komerční banky na základě stejného přesvědčení vydávaly cenné papíry kryté právě těmito hypotékami; to je ekvivalent socialistického trhání rekordů v produkci bez ohledu na užitečnost.
Velké finanční ústavy, v čele s investičními bankami a pojišťovnami, takové cenné papíry kupovaly po valnících, respektive vystavovaly jim nesmyslně vysoké pojistky. Budeli nás hodně, neponese riziko vlastně nikdo z nás, jde takové uvažování. Ano, ani za Husáka „nikdo za nic nemohl“.
Kde ani to nestačilo, přišla na řadu hra pod stolem. V prostředí záměrně neprůhledného finančnického světa se výborně daří různým typům nepravostí od účetních podvodů přes střety zájmů ve vztazích auditor-klient až po specializované finančnické kriminální disciplíny, jako jsou front-running či market coloring. Stejně tak bolševik dobře věděl, proč přijímá veškerá rozhodnutí pomocí mechanismů zcela neproniknutelných a před veřejností utajených. Nekontrolovaná moc korumpuje ve správní radě stejně účinně jako na stranickém výboru.
Jak se marxistické režimy chovají ke svým vnitřním oponentům, dobře víme. Svět velkého finančnictví používá rafinovanější metody, avšak s podobným účinkem: špičkoví bankéři dnes přiznávají, že se k cizím penězům chovají podstatně riskantněji, než by se byli chovali k vlastním. Konkurenční tlak je ale do rizika velmi nemilosrdně nutil. Například všechny investiční banky měří svoji úspěšnost podle toho, jak si vedou v poměru ke Goldman Sachs. Když GS zvýší zisk o 30 procent, žádný manažer řekněme u Merrilla Lynche nebo Lehman Brothers by se v křesle dlouho neudržel, kdyby byl podepsán pod ziskem pouze desetiprocentním.
A kdopak to zaplatí?
Na svém konci se tak oba příběhy opět scházejí: celý ten mejdan, dokud to jde, zatáhne stát. A kruh sám touží po uzavření: odněkud se vzala představa, že následky zhoubného jednání na kapitálových trzích je možné léčit ještě větší dávkou téže zhoubnosti – marxismem.
Proč? Odpovědí je další paradox: marxismus se nedrží svým omylům navzdory, nýbrž právě díky tomu, že se mýlí. Vtip je v tom, že lidská mysl se nechová racionálně. Podívejte se někdy do Las Vegas.
Světová jednička v oboru behaviorální psychologie a ekonomie, izraelský profesor Dan Ariely tvrdí, že člověk má sklon vidět sám sebe v lepším světle. Jiný Arielyho příklad: každý druhý Američan alespoň jednou vsadil v loterii s pravděpodobností výhry o něco větší než jedna ku čtrnácti milionům. Člověk je zkrátka lépe vyladěn na přijímání dobrých zpráv. S tímto principem pracují jak majitelé kasin, tak Bernard Madoff.
Marxismus však je před nimi o krok napřed. Dokáže zmíněné vlastnosti lidské mysli bravurně využívat. V tom je marxismu komplicem další dosud ne docela probádaná vlastnost lidské mysli. Mnohá iluze totiž svým prozrazením neztrácí na přesvědčivosti. Ariely uvádí příklad s Rubikovou kostkou rozloženou tak, že na dvou přiléhajících stranách sousedí oranžová pole vždy s poli zbarvenými jinak. Ta oranžová vypadá jednou jako zcela zjevná hnědá a podruhé jako stejně věrohodná žlutá. Ve hře je optický klam, jenž při zakrytí ostatních polí zmizí; na bílém pozadí jsou najednou vidět dva oranžové čtverce. Jenže – když se ostatní pole zase odkryjí, jako by se člověk nic nedozvěděl: vidí jedno pole hrdě žluté a druhé rozhodně hnědě jako předtím.
„I když to víte, iluze přetrvává,“ říká Ariely. „A to se jedná o zrak, který máme evolučně dobře vyvinutý. Proč bychom měli být vůči iluzím odolnější tam, kde nám taková průprava chybí?“ Jinými slovy, můžeme stokrát vědět, že něco za nic – proslulý „oběd zdarma“ Miltona Friedmana – neexistuje, ale máme málo prostředků, jimiž bychom se té představě uměli účinně bránit, nota bene když je tak lákavá.
Dluhy kam se podíváš
Bohužel to Marxem a Madoffem zdaleka nekončí. Ona spektakulárně prasknuvší bublina cen nemovitostí nepřišla izolovaně, nýbrž je pouze příslovečnou špičkou ledovce. Orientace západní civilizace na spotřebu je tak zakořeněná, že na problémy způsobené přílišnou spotřebou jsme schopni reagovat jen znovu zvýšenou spotřebou, jak vidíme na šrotovném. Pohybujeme se v kruhu: abychom se uživili, musíme jeden druhému prodávat, oč by nikoho nenapadlo žádat: žiletky se sedmnácti ergonomickými břity, další film s Tomem Cruisem a superrychlá auta se supervýkonným omezovačem rychlosti (či tento text, když jsme u toho).
To, co se před lety jevilo jen jako kulturní problém, zjednodušeně a trochu neprávem označovaný jako mcdonaldizace, je však již dnes otázkou ekonomického přežití. Všechny vyspělé země jsou zoufale zadlužené, ať je řeč o domácnostech, nebo o vládách, a nikdo neví, co s tím. Letos se na to britský expremiér Tony Blair ptal desítek špičkových ekonomů: „Ta nejčestnější odpověď, kterou jsem dostal, zněla ‚nevím‘.“
Jiný z jasnějších mozků evropské politiky, lucemburský premiér Jean-Claude Juncker to před lety vystihl ještě přesněji: „Všichni víme, co bychom měli udělat (se zadlužeností). Jen nevíme, jak to udělat a zároveň vyhrát volby.“ Je to kruté přiznání: voličům, jejichž schopnost volby se i v důsledku zmíněné trivializace přinejlepším nevyvíjí, lze prodat pouze dobrou zprávu, jakkoli je stále méně pravdivá. Nezní to povědomě? Karle, Bernarde...?
Je dobře vědět, že Marx střelil vedle. Ale je také dobře vědět, že vášně, instinkty a myšlenky, jež daly vzniknout jeho pomýlenému dílu, se – jeho předpovědi navzdory – mnoho neliší od těch, jež ovládají nás.
***
Původně myšlenka Haló novin dnes nabývá na síle. Nefunguje-li kapitalismus, je Marx rehabilitován. ” Abychom se uživili, musíme jeden druhému prodávat, oč by nikoho nenapadlo žádat: žiletky se sedmnácti břity či další film s Tomem Cruisem ”
O autorovi| Daniel Deyl, spolupracovník Pátku
