31. ledna 2018 5:00 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Máš to za jedna. Proč známky i na vysvědčení stále přežívají a jak to jde bez nich?

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 10Diskuse
Vysvědčení (ilustrační). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vysvědčení (ilustrační). | foto: Profimedia.cz

PRAHA Už ve středu si desetitisíce českých školáků odnesou ze školy pololetní vysvědčení. Naprostá většina z nich na něm bude mít jedničky, dvojky... Hodnocení známkami je pořád ještě nejběžnější, ačkoli o tom, jak se dítě vzdělává, neříká vlastně nic. Proč známky stále přežívají? A jak to jde bez nich?

Decentní a krátké zvonění zahajuje hodinu ve 2. A pražské Základní školy Petřiny-sever. Děti se ještě chvilku hemží, ale překvapivě rychle se ztiší a usadí. „Dnes je jich hodně nemocných, takže je jich jen dvacet. Obvykle je tu rušněji,“ usmívá se jejich učitelka Julie Kohout Kašparovská. 

Jsem tady proto, abych viděla, jak probíhá učení ve škole, kde známky hrají vedlejší roli. Je totiž jednou z více než osmdesáti v republice, která využívá metodu Začít spolu. Její podstatou je, že děti mezi sebou nesoutěží, nýbrž spolupracují. Navzájem si radí a pomáhají a také se samy hodnotí. Vyučující je jim v tom všem průvodcem. Na vysvědčení tu děti známky sice najdou, ale během školního roku se s nimi šetří. V lichých týdnech, jako je tento, děti pracují v takzvaných centrech aktivit: Matematika, Objevy, Ateliér, Psaní a Čtení. Za týden se v nich vystřídají všechny, pořadí si určují samy.
Může to fungovat, když řada učitelek a učitelů z jiných škol tvrdí, že bez známek by děti nedělaly nic? 

U spojených stolů, na kterých je cedulka „Ateliér“, se tři kluci snaží navléknout nit. Jejich úkolem je za dvě hodiny samostatně ušít pytlíček na levanduli, naplnit ho sušenou bylinkou a opatřit štítkem s jejím názvem.
Mám pocit, že jsem se ocitla ve škole snů. Děti učitelce i její asistentce Lucii Novotné tykají, a když jim něco nejde, pomáhají si navzájem nebo si řeknou o pomoc dospělým. Ani bych nečekala, že tu někdo bude naznačovat, že šití se pro kluky nehodí, přesto to stojí za povšimnutí. To všechno patří k otevřené atmosféře, kterou je třída prodchnutá. 

„Ty už tam jsi? Fajn, můžeš se pustit do šití,“ komentuje paní učitelka Julie první úspěch v navlékání niti. Neujde jí, ani když se dalšímu chlapci podaří udělat první steh: „To je kouzlo, viď?“ raduje se s ním, zatímco třetí žák se stále snaží trefit do ouška jehly. Ale nevzdává se. Učitelka mu dává čas, aniž by jeho neúspěch komentovala, a přechází k další skupince. 

Jiřina Procházková ze ZŠ Klausova: „U nás ve škole se známkuje, ten systém je tak nastaven.“
„Když dětem dáte jasná kritéria, čeho mají v určité věci dosáhnout, dokážou svůj výkon na konci ohodnotit samy,“ říká.

Práce trvá celé dvě vyučovací hodiny, nikdo se však nenudí. Holky a kluci se spolu baví, navzájem si radí, volně se pohybují po třídě. Nejsoustředěněji pracuje skupinka v centru Psaní. Někdo kouše tužku už po první větě, druhý se bojí, že mu nevystačí papír. „Honzíku, to je boj, viď?“ dá Julie najevo, že chápe náročnost úkolu. „Já myslím, že to mám hotový,“ podává jí chlapec svůj výtvor. Úkol byl vymyslet a napsat příběh o vypadlém zubu. „Skoro každý týden někdo z dětí přichází s tím, že mu vypadl zoubek, dokonce je nosí ukázat, některým vypadl i ve škole. Je to teď velké téma, proto jsme se společně dohodli, že si o zoubku můžou něco vymyslet a napsat,“ vysvětluje volbu tématu učitelka. Předem byla jasně daná kritéria: alespoň devět vět, dávat pozor na velká písmena a na to, aby příběh měl začátek, střed a konec. Podobně přesné cíle má každá skupinka. Důvodem je právě to, aby děti byly na konci schopné samy zhodnotit, jak se jim úkol podařil. 

„Vidím, že si dáváš pozor na velká písmena na začátku vět. Ale má to opravdu konec? Bavilo by tě ten příběh poslouchat?“ ptá se Honzíka Julie. Ten se zamyslí a pak vyhrkne: „Aha, tak já ještě vymyslím ten konec!“ A odbíhá zase do lavice.

Cukr a bič

„Kéž by to takhle zažívalo ve škole co nejvíc dětí,“ komentuje přístup učitelky psycholožka Jana Nováčková, nestorka české psychologie a pedagogiky, autorka knihy Mýty ve vzdělávání, spoluautorka publikace Respektovat a být respektován a lektorka stejnojmenného kurzu. „Známky by tolik neubližovaly, pokud by byla jasně nastavená kritéria hodnocení a děti by zároveň se známkou dostaly zpětnou vazbu. To znamená informaci o tom, v čem udělaly chybu, jak ji mohou napravit a v čem se mají zlepšovat. Když to tam chybí, nejsou známky nic jiného než princip cukru a biče.“ 

Hlavní dělicí čára mezi funkčním a nefunkčním hodnocením tedy podle ní nevede mezi známkami a například slovním hodnocením, které se v posledních letech hodně vyzdvihuje, ale spíš mezi vnější a vnitřní motivací. Tušíte správně – lepší je ta vnitřní. A tu žádná známka nezajistí. 

„Při známkování se učení stává pouhým prostředkem k získání odměny – jedničky. Dítě se neučí proto, aby něčemu porozumělo, ale proto, aby dostalo odměnu, případně aby se vyhnulo trestu. To je typická vnější motivace. Ta změna od zvídavosti k učení se jen kvůli známkám je záležitostí pár týdnů v první třídě, kdy okolí jásá nad jedničkami s hvězdičkou, a to, co se vlastně dítě naučilo, není ve středu zájmu. Pokud dojde k této změně, pak už mají pravdu ti, kteří říkají, že bez známek se děti nebudou učit,“ dodává Nováčková. Odměny mají podle ní obrovské riziko. „Kdykoli slibujete odměnu, snižujete hodnotu té činnosti. Jako byste dítěti říkali:,Ta činnost není nic moc, já ale chci, abys to udělal, tak tě musím uplatit.‘“ 

Učitelka s dětmi na ZŠ Petřiny - sever.

Učitelka s dětmi na ZŠ Petřiny - sever.

Učitelé by přitom měli dokázat pravý opak – ukázat dítěti, že to, co se má učit, je smysluplná věc, kterou stojí za to znát a umět. Dětem je podle psycholožky obecně třeba daleko víc důvěřovat. „Pokud děti vidí smysl v tom, co dělají, jsou zodpovědné. Náš mozek je nastaven na to, zabývat se tím, co pro něj má smysl. Jenže škola ve smysluplnosti pokulhává. Takže pokud neudělá něco jak s obsahem, tak způsobem výuky, nezbývá než používat známky jako mocenský nástroj.“ 

Svoje slova dokládá psycholožka příběhem. „Jednou jsem byla na nějaké výstavě,“ vypráví. „Přišla tam skupinka žáků a jeden z nich si s velkým zájmem prohlížel jeden z obrazů. Načež k němu přišel spolužák, drcnul do něho a povídá:,Pojď dál, tenhle dělat nemáme!‘ Vnější motivace nahradila tu vnitřní.“

Co tomu řeknou naši?

Známky však jako mocenský nástroj používají nejen některé pedagožky a pedagogové, ale také řada rodičů. Snad všichni si z dětství pamatujeme stovku od babičky v obálce za „samé jedničky“ a telefonáty rodičům do práce s čerstvou informací, „co bylo na výzu“. 

„Kvůli vysvědčení se na nás obrátilo za loňský rok více než padesát dětí,“ říká vedoucí Linky bezpečí Peter Porubský. Podíl telefonátů s tématem strachu z rodičovské reakce na známky ale v posledních letech klesá. „Ještě před pěti lety to bylo dvacet procent všech hovorů o škole, dnes je to o pět procent méně,“ dodává Peter Porubský. Jeho kolegyně Kateřina Schmidová, vedoucí Rodičovské linky, se domnívá, že pokles souvisí s větším výběrem výchovných přístupů – od direktivních až po liberální. 

Právě rodiče jsou nejspíš také jedním z hlavních důvodů, proč známkování stále používá naprostá většina škol (podle údajů České školní inspekce z roku 2017 téměř 88 procent škol), ačkoli školský zákon povoluje i hodnocení slovní, a ministerstvo školství ho dokonce oficiálně doporučuje jako vhodnější. Nic to nepomáhá, známek se zcela zbavilo jen 6,5 procenta škol (a mnohé další ho využívají pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, těch je však v každé škole jen zlomek).

„Obhájit si jiný způsob hodnocení než známkování před rodiči bývá oříšek,“ připouští Ondřej Balík, učitel druhého stupně z pražské Tyršovy základní školy a autor dětské knihy Děti prérie. Rodiče známkování znají, většina z nich ve škole nic jiného nezažila a nechápou, proč by to jejich děti měly mít jinak. 

Jiřina Procházková ze ZŠ Klausova: „U nás ve škole se známkuje, ten systém je tak nastaven.“

Jiřina Procházková ze ZŠ Klausova: „U nás ve škole se známkuje, ten systém je tak nastaven.“

„Známkování běží v podstatě hlavně setrvačností. Patří do 19. století, neodpovídá poznatkům psychologie a dalších oborů,“ potvrzuje sílu tradice Karel Starý z Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání. Spolu s kolegy vydal knihu Formativní hodnocení ve výuce (Portál, 2016). Najdeme v ní zajímavé informace. Například o tom, že formativní hodnocení (tedy takové, které dává žákovi informaci o tom, kde se právě v učení nachází a co má dělat, aby se něco dalšího naučil) přineslo třicetiprocentní nárůst výkonu u všech žáků a pozitivní postoj k němu měly úspěšné i méně úspěšné děti, což pro klasifikaci známkami neplatí. 

„Zatímco prvňáčci ještě známku vnímají jako odměnu a funguje podobně jako razítka se zvířátky nebo bonbony, později hraje při známkování velkou roli strach – strach ze špatné známky. A podle mě je chyba předpokládat, že strach je dobrý rádce. Špatná známka je vlastně trest, což byla dobrá disciplinární metoda leda tak pro vojáky rakousko-uherské armády. Dnes jsme však už trošku někde jinde, aspoň doufám,“ říká Karel Starý. 

Ondřej Balík jeho slova potvrzuje. „Na obranu známkování se často říká – bohužel i mezi učiteli –, že jsou jedinou motivací, že kdyby nebyly, nedělali by žáci už vůbec nic. Mám úplně opačnou zkušenost – myslím, že známky jako motivace prostě nefungují, určitě ne většinově. Naopak: řeknu-li žákům, že známkovat nebudeme, že se budeme radši věnovat práci, protože je zkrátka zajímavá, začnou teprve opravdu soustředěně pracovat. Každoročně to tak dělám s deváťáky ve druhém pololetí, kdy už jim o známky nejde. Pokaždé je to nejsoustředěnější období z celého druhého stupně,“ popisuje své zkušenosti učitel. 

Děti tudíž známky nepotřebují. Kdo tedy? Jsme zpátky u rodičů. Jejich touha po „jasné zprávě“ v podobě známky má ale i jiný důvod než jen poněkud zvrhlou nostalgii po vlastních školních letech. „V poslední době se roztrhl pytel se srovnávacím testováním. Jsme jím přímo posedlí – a nejen u nás, platí to pro celý svět. Do toho přišla státní maturita, která vyžaduje tvrdá data, čísla: kdo je lepší, kdo horší. Ředitelé jsou tak pod velkým tlakem a známkování se bojí vzdát,“ vysvětluje Balík, který učí dějepis, informatiku a hudební výchovu.
V posledně jmenovaném předmětu se bez známek obejde úplně. „Známkovat takzvané výchovy mi připadá úplně absurdní, ale musím pravidlům učinit zadost,“ říká učitel. „Pokud někdo vysloveně nebourá hodiny, dávám na vysvědčení vždycky jedničku. Špatnou známkou se hezký vztah k hudbě rozhodně nevybuduje.“ 

Vysvědčení se slovním hodnocením.

Vysvědčení se slovním hodnocením.

Řešením však podle zkušeného pedagoga není jen vyměnit známky za slovní hodnocení. „I to se může zvrtnout v přílišný formalismus,“ upozorňuje učitel, který postupně došel k tomu, že je třeba méně hodnotit a víc učit. Za pololetí tedy v dějepisu a informatice dává pět známek, přičemž jsou i školy, kde je známek třeba dvacet. Za klíčové považuje, aby se co nejvíc využívalo sebehodnocení dítěte. „Bavíme se s dětmi o tom, co se jim povedlo. Překvapivě se dokážou zhodnotit velice realisticky, častější je, že se podceňují, než naopak.“ 

Podobnou zkušenost udělala i učitelka ze Základní školy Klausova na sídlišti Velká Ohrada v Praze Jiřina Procházková. Ve škole funguje běžný známkovací systém, který však každého čtvrt roku doplňuje slovním hodnocením, protože zjistila, že známky prostě všechno neobsáhnou. Kromě toho využívá i žákovské sebehodnocení. „Děti samy vědí, co dělají dobře a co můžou ještě zlepšit. I když někdy se stává, že ti nejlepší jsou k sobě nejkritičtější, protože jsou zároveň také úzkostliví. Schopnost sebehodnocení závisí samozřejmě na míře intelektu a osobních vlastnostech. Ale děti si zvyknou a nacvičí jakoukoli formu hodnocení,“ myslí si učitelka, která je přesvědčena o tom, že soutěž v podobě známek je mezi dětmi potřeba. „V první třídě začínáme razítky, ke známkám se propracováváme postupně, ale později děti sbírají jedničky, mají to vysloveně rády.“ 

Další výhodu známkování vidí v jeho průběžnosti a také v tom, že „ten systém funguje už dlouho, jsou na něj nastavené celé generace“. Přesto by si dokázala docela dobře představit, že by známky nahradil například bodový systém, jako je tomu v některých zemích.

A co na to děti?

Říct, že děti jsou různé, je fráze. Jenže je to zároveň pravda. A tak je možné setkat se s žáky, kteří si nic nedělají ani z pětky, ale také s takovými, pro něž je velkou ranou i dvojka. 

VYSVĚDČENÍ OSLAVIT, NE ODMĚNIT

Psycholožka Jana Nováčková, autorka knihy Mýty ve vzdělávání, radí, jak správně reagovat na vysvědčení: Od samého začátku školní docházky nepřipisujte známkám důležitost. Známky „tlumočte“: „Máš jedničku, takže paní učitelka si myslí, že to umíš dobře. Co si o tom myslíš ty? Dovedl bys to naučit kamaráda nebo to někomu vysvětlit?“ Požadavek nepřipisovat známkám důležitost platí o to víc, pokud je dítě méně nadané a není v jeho silách obsáhnout všechno učivo. Nekárat, nezahanbovat ho. Domluvit se s učiteli, co považují v každém předmětu za základ a co by dítě mělo opravdu umět. Tam napřít síly a snažit se zprostředkovat dítěti smysluplnost obsahu. Přitom bych velice dbala na to, aby dítě mělo dostatek času na rozvoj svých mimoškolních zálib, aby zjistilo, co mu jde a z čeho může čerpat sebevědomí. Za známky ani za vysvědčení nedávat odměny. Ale protože dítě má za sebou půlrok nebo celý rok práce, můžeme to společně oslavit – dobrým obědem, výletem, společnou zábavou. A to může být i při špatném vysvědčení – oslava není odměna.

Třeba pro sedmiletou prvňačku Elišku ze Základní školy Dolákova v Praze-Bohnicích. V září šla do školy s úsměvem na rtech. Pořád do ní prý chodí ráda, ale vztah ke známkám má po pár měsících jasný: „Známky se mi nelíbí. Dostala jsem třeba dvojku za to, že jsem napsala pětku obráceně, s bříškem doleva.“ 

Její maminka dodává, že Eliška je možná až příliš pečlivá a úzkostlivá, při vyplňování písanky je schopná jedno písmenko smazat třeba pětkrát, než jí připadá dokonalé. A když se jí to nepodaří, pláče. „Nechci dostat dvojku,“ říká smutně dívka. 

Desetiletý Jáchym ze Základní školy Petřiny-sever je naopak se známkami spokojený. „Ve škole, kam jsem chodil dřív, bylo jenom slovní hodnocení, ale já jsem se v něm moc nevyznal,“ vysvětluje. „Teď máme sice známky, ale paní učitelka nám k tomu dává i takový papír, kam napíše, v čem se mám přesně zlepšit.“ Ale jsou i děti, které docela dobře existují zcela bez známek, jen se slovním hodnocením. Jako například desetiletá Lea ze 4. třídy soukromé Školy Můj Projekt na pražském Chodově: „To naše hodnocení mi přijde upřímnější, než když tam jsou načmáraná nějaká čísla. Líbí se mi, že se nad tím můžu víc zamyslet. Nad pětkou se ani pořádně zamyslet nedá.“ 

Její spolužák Jáchym zase oceňuje, že i když je v hodnocení třeba napsáno, že někdo často vyrušuje, tak tam učitel může napsat i to, že zároveň je dítě aktivní ve výuce a baví ho pracovat, takže je tam to dobré i špatné. A jeho kamarád Šimon doplňuje: „Dřív (na jiné škole) mi řekli, tady máš jedničku, ale neřekli mi, co bych mohl zlepšit. U nás se učitel může víc rozepsat.“

Konec šílených závodů?

Děti z druhé třídy školy na Petřinách po dvou hodinách pomalu dokončují svoje projekty. Ještě zbývá vyplnit lísteček, kde kluci a holky označují, do jaké míry se jim povedlo třeba spolupracovat v centru Objevy nebo jak se jim dařilo sčítání a odčítání v centru Matematika. Hodnocení zdaleka nejsou jen nejlepší, některé děti jsou na sebe docela přísné. Je skoro poledne, když Julie Kohout Kašparovská zazvoní na zvoneček a děti se sesednou do kroužku na koberec. Na řadě je společné zhodnocení toho, co jim dnešní práce přinesla. 

Skupinka tří dívek z centra Čtení nejdřív ostatním zahraje krátké divadelní představení na motivy básničky Polámal se mraveneček. Spolužáci jsou k jejich výkonu celkem kritičtí: „Mně se to líbilo, akorát myslím, že by bylo lepší, kdybyste recitovaly všechny a ne jen jedna.“ 

Teprve když se vyjádří všechny čtyři zbylé skupinky, připojí se se svým názorem paní učitelka (které výběr jediné recitátorky připadal naopak vhodný, protože zbylé dvě dívky pohybovaly postavičkami na špejlích). Děti potom jedno po druhém vyprávějí, co jim na úkolech připadalo těžké, co je bavilo a co ne. Nakonec si navzájem děkují za pomoc a doporučují spolužákům, kteří budou v jejich centru další den, na co si mají dát pozor: „Pište menší písmena, nebo se vám to tam nevejde.“ 

Všechno zvládnou téměř bez intervence učitelky, ta dává spíš jen doplňující otázky. Třeba: „Jaký máš pocit z té práce?“ – „Bylo to pro tebe lehké, nebo těžké?“– „Myslíš, že bys teď dokázal něco ušít i doma?“
Dvě hodiny intenzivního soustředění dětí, učitelky i její asistentky jsou u konce, zvoní, děti čeká ještě angličtina. Julie Kohout Kašparovská je oceňuje. Ale ne za to, jak se jim práce povedla. Spíš za „velké pracovní nasazení“ nebo za to, že u úkolu vydržely, ačkoli ze začátku si moc nevěřily. A upozorňuje děti, že zítra by si měly lépe hlídat hladinu hluku ve třídě. 

Odcházím ze školy v obláčku nadšení, které však nemá dlouhého trvání. Těch 88 procent škol, kde se na vysvědčení objevují jen známky, je přece jen velké číslo. I když to neznamená, že jsou to všechno školy špatné, změna přístupu k hodnocení ve školství je běh na dlouhou trať. Alespoň to říkají sami učitelé. Za všechny inovativní, s nimiž jsem mluvila, to shrnuje Ondřej Balík: „Pokud známky někdy zmizí, nebude to ve prospěch slovního hodnocení. Musel by se od začátku změnit přístup k hodnocení jako takovému. Musely by přestat ty šílené závody, kdo bude úspěšnější. Muselo by se přestat pohlížet na vzdělávání jako na soutěž. Místo toho by se učitelé, rodiče i děti museli začít soustředit na individuální pokrok každého dítěte. Vlastně by to vyžadovalo úplně jinou filozofii vzdělávání.“

Lucie Zídková
  • 10Diskuse