Jedním z nich je Josef Masopust (79), držitel Zlatého míče pro nejlepšího evropského fotbalistu z roku 1962.
* LN Je pro vás Pelé nejlepším hráčem historie, anebo se přikláníte k názoru mladé generace, podle které už jde spíše o mýtus?
I když se po něm objevila řada výtečných hráčů, nyní třeba Messi, Pelé je pro mě pořád jediným králem. Uměl totiž všechno, věděl si rady v každé situaci. V mojí éře jsme si dělali legraci, že jedinou jeho slabší stránkou jsou daleké auty.
* LN Se spoluhráči z Dukly jste poznali Pelého v roce 1959 na turnaji v Mexiku. Jak na vás působil?
Dobrosrdečný, usměvavý, skromný – a takový zůstal. Měsíc jsme bydleli v bungalovech společně s jeho FC Santos, Brazilci hráli na kytary, František Šafránek na housle a my jsme je naučili hrát čáru. Pelé už měl za sebou titul ze Švédska 1958, kde v necelých osmnácti poprvé zazářil, ale ani tehdy, ani později se nijak nevyvyšoval.
* LN Právě Santos, který už byl považován za nejlepší tým světa, jste tam porazili 4:3. To muselo být jako sen, ne?
Tak nějak. Jeli jsme na ten zápas společným autobusem, oni doslova vtančili dovnitř. Když viděli, jak jsme bledí, na čemž nebylo nic divného, protože Santos měl za sebou šňůru sedmnácti vítězství, tak začali říkat „hermano“, že to sehrajeme bratrsky. Jenže za deset minut vedli 2:0! Pak se mi povedlo snížit, chytli jsme se a dotáhli to k výhře, sedmdesát tisíc diváků bylo na nohou. Zpátky jsme ovšem jeli sami.
* LN Věděli jste proč?
V závěru zápasu někdo z mexických fotografů za naší bránou Pelého urazil, bylo to něco o barvě pleti, po utkání tam Brazilci běželi a strhla se mela. Kvůli bezpečnosti pak musel tým Santosu zůstat ještě dvě hodiny v kabině. Když přijeli, u večeře nám gratulovali a přiznali, že jsme vyhráli zaslouženě. To bylo docela nečekané, doma jsme to neznali, Dukle se moc nepřálo.
* LN Nikdy jste spolu nehráli za výběr světa. Mrzí vás to?
Koho by to nemrzelo? Nejblíž k tomu bylo v Londýně v roce 1963 při oslavách 100. výročí anglické asociace. Pelé tam byl, povídali jsme si, ale nehrál, už nevím proč. Zahrál jsem si s Di Stéfanem, Kopou, Eusebiem a dalšími, ale s Pelém jsem tu čest neměl.
* LN V roce 2000 se Pelé nečekaně objevil v Praze, kde slavil šedesátiny, ale nesešli jste se. Proč?
S manažerem jsme byli dohodnuti, že za ním přijdu do hotelu, jeho o 21 let mladší manželka Asiria mi ale řekla, že Pelé kvůli únavě spí. A že nejdřív můžu přijít po obědě, jenže to už jsem musel točit v Mostě medailon ke svým sedmdesátinám. Je to trochu hořká vzpomínka, ale třeba to nebyla poslední šance.
* LN Co byste Pelému popřál k jeho sedmdesátinám?
Štěstí a zdraví. A aby ještě dlouho propagoval fotbal po celém světě.
„Před deseti lety jsme se v Praze nesetkali, ale třeba to nebyla poslední šance.“
