Víte, kde uprostřed Prahy, přesněji na Letné, můžete ucítit vůni slepičinců, králičích kotců a slyšet pravé zabečení ovce, navíc čistokrevné, tzv. valašky? Znalci vědí; v Národním zemědělském muzeu na Letné, kde chovají na dvorku příslušné tvory. V budově pak pořádají zajímavé výstavy.
Po úspěchu expozice o knedlících v Národním zemědělském muzeu připravili výstavu věnovanou špekáčku čili vuřtu či buřtu, což je však germanismus, který by měl být v případě výrobku tak svrchovaně českého vymýcen. Pod názvem Pod korouhví stříbrného lva shromáždili ve třech místnostech různé předměty a materiály týkající se řeznického a uzenářského řemesla. Letošek není náhodný, neboť je to právě šest set let, co mladý a nový král Jan Lucemburský vyznamenal pražské řezníky právem nosit ve svém znaku stříbrného lva, kterému vtiskli do pracek řeznickou sekyru čili širočinu. Řezníci si to vysloužili za účast v šarvátce s biřici Jindřicha Korutanského, kterého bylo nutné vystrnadit z Hradu, aby tam mohl vjet Lucemburčan. Státní symbol od té doby patří k českému řeznickému krámu stejně jako mouchy, krvavý papír a drobně kostkované kvádro.
Výstava je rozdělana do tří sektorů. V prvním se věnujeme řezníkům. Jejich cechu, tradicím, kroji. Jest tu panák celý navlečený v kroji, ke kterému patřila čapka s pérem, černé kalhoty a především bílá zástěra uvázaná vlevo do uzlu. Pomocníkem řezníka byl řeznický pes, který býval zapřažen do vozíku s masem. Na psu tom se oceňovala klidná povaha, stabilita a rovněž schopnost nesažrat hned všechno, co viděl. Škoda, že autoři nepřipomněli již klasickou báseň Petra Placáka Nenávist vola k řeznickému psu zhudebněnou skupinou The Plastic People, jejíž lídr Mejla Hlavsa se původně učil na řeznického tovaryše.
Ostatně další zhudebněná báseň, tentokrát od Ivana Wernische Šel pro krev, má k řeznickému oboru rovněž blízko. Z rodu řeznického byl také Antonín Dvořák, takže jakási spřízněnost mezi tímto řemeslem a hudbou je až nápadná.
Památné necky Střední část je pak věnována uzenářství, kde si připomeneme, že jest rozdíl mezi salámem měkkým a trvanlivým, a zabíjačkám. Místnosti vévodí majestátní řeznické necky, které pocházejí z roku 1874 a jsou jaksepatří prodřené. Člověka napadne, kolik asi pašíků zde ukončilo svůj život. Pozornost upoutají také různé předměty, které bychom mohli nazvat „arma porcis“ po vzoru “arma Christi“, tedy to, čím byla prasátka mučena ve chvíli jejich smrti. Návštěvníci se sklonem k sadismu zálibně pohlídnou na různá škrabátka, kleštičky, opalovátka a jiné nezbytnosti. Je tam také několik lesklých a jak břitva ostrých košeráckých nožů.
Třetí místnost je pak určena řeznictví v posledním století, jež zasadilo řemeslu citelné rány jednak dvěma válkami, které masožravectví vůbec nepřejí, a pak znárodněním, které sice postupovalo v tomto oboru pomaleji než v jiných, ale nakonec také své plody neslo, to jest umatlané, nasmrádlé krámy, kde se tísnil sotva nějaký bůček, pár konzer krevní tučnice a věnec těch špekáčků vyrobených z bůhví čeho.
To však na zajímavosti výstavy a předmětu samého neubírá. Podle interního sdělení se chystá ochutnávka uzenin, ale datum ještě nebylo stanoveno. Výstava však končí až o vánocích, takže času je dost.
Třetí místnost výstavy je pak určena řeznictví v posledním století, jež zasadilo řemeslu citelné rány jednak dvěma válkami, které masožravectví vůbec nepřejí, a pak znárodněním.
