Snad žádný ministr školství nemluvil tak často o matematice jako současná ministryně Kopicová. Pravda, její úřadování se nachyluje, přesto se zdá, že téma přetrvá. Nedávno se totiž sešlo několik desítek lidí, kteří mají s výukou tohoto předmětu něco společného, aby odstartovali diskusi o systémových změnách.
„Uspořádali jsme velký seminář, na němž jsme hledali příčiny zhoršujících se výsledků českých dětí v mezinárodních testech z matematiky a taky opatření, jež by mohla ten negativní trend nějak zvrátit,“ říká poradce ministryně školství Jindřich Kitzberger.
Doposud, když jsme něco takového slýchali, většinou následoval požadavek na zvýšení hodinové dotace matematiky: když se bude tento předmět učit víc, budou jej žáci lépe ovládat, tvrdili všichni.
Zpozdily se nám zlomky?
Teď se ale, zdá se, cosi mění. „Nejde o to, učit víc, ale učit jinak,“ vysvětluje Jindřich Kitzberger a hned konstatuje, že v počtu hodin problém není. Konečně ve Finsku, které je známé skvělým školstvím se skvělými výsledky, se učí matematika méně než u nás. V Česku činí součet vyučovacích hodin tohoto předmětu pro všechny třídy od první do deváté 38 hodin týdně, ve Finsku jen 32.
Proč se tedy naši čtvrťáci dostali v mezinárodních testech TIMS z někdejšího nadprůměru pod průměr? Jedna z hypotéz říká, že za tím může být i prodloužení základní školy z osmi na devět let. „Některá témata se prostě rozprostřela do delšího období a učí se později než jinde,“ cituje odborníky Kitzberger. Jde například o zlomky a desetinná čísla.
Vyloučené to není. Umístění žáků čtvrtých tříd se skutečně zhoršilo až po prodloužení základní školy na devět let, k němuž došlo v roce 1996. Osmáci tak špatně nedopadli. Drží se dobrého průměru, na jaký by čtvrťáci prokazatelně dosáhli, kdyby se z jejich testu eliminovala témata, jimž se naše škola věnovala zevrubněji až v pátých třídách. Paradoxní je, že reforma učebních plánů, která u nás odstartovala před třemi lety, výsledky testů spíše zhorší, protože zlomky a desetinná čísla posouvá až na druhý stupeň základní školy.
Není to zpomalení ale ve skutečnosti užitečné? Vždyť jeden z nejlepších metodiků matematiky, kterého u nás máme, profesor Milan Hejný, už dlouho radí nespěchat na žáky a dopřát jim možnost, aby mohli co nejvíc vycházet ze svých vlastních zkušeností. Možná bychom se neměli ani tak moc zabývat konkrétním umístěním našich žáků v mezinárodním hodnocení jako spíš tím, co taková hodnocení zpravidla doprovází, totiž zkoumáním oblíbenosti tohoto předmětu.
Špatně nastavené pojetí Řekněme rovnou: matematika oblíbená není. U nás, ale většinou ani jinde. Spousta žáků ji dokonce vnímá jako velmi stresující předmět. Proč? Snad nejpřesněji formuloval důvody Ondřej Šteffl, sám matematik, ředitel společnosti Scio, zabývající se testováním vzdělávacích výsledků. Podle něj je za tím špatně nastavené pojetí školské matematiky. Pojetí výrazně akademické, abstraktní a náročné, zaměřené více na zvládání formálních postupů než na skutečné porozumění a rozvoj myšlení. „Naše školství připravuje deset procent populace už od jedenácti let jako malé vědce. Ze zbylých pak dělá outsidery. Taky už od jedenácti,“ píše Šteffl na svém blogu. Upozorňuje přitom na známý fakt, že výuku matematiky od první třídy až po maturitu má v Česku pod kontrolou Jednota českých matematiků a fyziků.
„To byli a stále jsou především lidé z Matematicko-fyzikální fakulty či učitelé matematiky na technikách a přírodovědných fakultách, vědečtí pracovníci. Ať už vědomě, či nevědomě, ale zcela přirozeně je zajímalo především to, aby na své školy získali co nejlépe připravené studenty. A tak dlouhá léta bylo cílem výuky matematiky (od první třídy!) připravit kvalitně hlavně budoucí studenty MFF či technik,“ dovozuje Šteffl, který dobře vystihuje i podstatu odporu k matematice. Ten, jak říká, nevznikl z toho, že neumím, ale z pocitu bezvýchodnosti, „z toho, že mi nikdo nepomůže, že to nikdy umět nebudu!“.
A pomoc zaostávajícím nepatří k silným stránkám běžné české školy. V čem to je? Jindřich Kitzberger upozorňuje, že ve vyspělých zemích, které se mohou pochlubit úspěšnými výsledky, nesázejí jen na nadané.
Pokračování na straně 31
Dokončení ze strany 29
„Mají definice, které jasně stanovují, co je ještě uspokojivý výkon, a pečlivě hodnotí, jestli jej dítě dosáhlo. Pokud ne, dostává zpravidla speciální podporu. U nás je to pořád tak trochu na subjektivní bázi. Učitel dá prostě čtyřku a nic ho nenutí, aby žák splnil standardy, aby si odnesl nezbytné minimum.“
V českém školství existuje sice institut „očekávaných výstupů“, které se objevují v rámcových vzdělávacích programech, ty ale podle Kittsbergera nepředstavují to minimum, které je třeba naučit všechny. „Očekávané výstupy představují spíše optimum, mnohdy dokonce maximum, o které se učitel má sice snažit, o kterém ale ví, že si je všichni žáci docela určitě neosvojí,“ myslí si Kitzberger a dodává: „Měli bychom dát školám testy, které prověří, do jaké míry žák ten základní standard splňuje. Když ho Pepíček splní jen na padesát procent, je třeba něco vymyslet.“
Občas se ozývají hlasy, že by se měly podobné testy či zkoušky dělat na konci základní školy. To je ale podle Kitzbergera pozdě. „U nás se učitel zabývá metodikou, ale nikoliv tím, co se děje dětem v hlavě. Je zaměřen na to, aby se látka probrala, a ne, aby ji všichni pochopili. Když někomu něco uteče, pedagog automaticky předpokládá, že se to nějak doučí.“
Co má ale dělat? - zeptá se v tomto okamžiku zkušený učitel, který má ve třídě jak žáky na matematiku nadané, tak takové, co se „nechytají“. Když přizpůsobí tempo a způsob výkladu jedněm, poškodí druhé.
My jsme se ptali jinak: Byly by peníze například na to, aby se na hodiny matematiky třída dělila, jako se dělí například na jazyky?
„Momentálně máme k dispozici evropské peníze, takže by to možné bylo. Jen je třeba se o ně přihlásit,“ odpovídá poradce ministryně školství. Ovšem s tím, že dotace jsou časově omezené. Za pár let se budeme muset obejít bez nich. A pak nezbyde, než aby se učitelé matematiky chovali ve třídách podobně, jako to jsou zvyklí dělat učitelé v malotřídkách, kde se pracuje ve skupinách. Anebo jako v některých jiných zemích, kde si na podobnou praxi už zvykli.
Ve skutečnosti nemají ovšem s matematikou vystaráno nikde. Tato disciplína dělá vrásky odborníkům všude na světě, snad s výjimkou některých asijských zemí, v nichž je škola založena na tvrdém drilu a velké soutěživosti. Například v Polsku to řeší zavedením povinné maturity z matematiky a gigantickou mediální kampaní ve prospěch matematiky, což však nemusí vůbec pomoci. To v Irsku, jehož zástupce se semináře uspořádaného českým ministerstvem školství zúčastnil jako zahraniční host, na to jdou jinak. Pochopili, že spousta žáků na matematiku sice chodí, ale nezajímá se o ni. A tak si stanovili za cíl udělat všechno pro to, aby děti matematika víc bavila.
K tomu je však potřeba jedno: aby jí dostal každý ke konzumaci jen tolik, kolik stráví. Když bude chtít, může si samozřejmě přidat.
