Voda v mořích a oceánech je v neustálém pohybu. Pohánějí ji větry i mořské proudy. Fyzikové z California Institute of Technology John Dabiri a Kakani Katijová došli k závěru, že do pohybu vodních mas významně zasahují i drobní, křehcí tvorové, jako jsou mořské medúzy.
Dabiri a Katijová navázali na teorii zveřejněnou v roce 1953 fyzikem Charlesem Galtonem Darwinem, jenž byl vnukem slavného evolučního biologa Charlese Darwina. Fyzik Darwin dokazoval, že každý objekt při pohybu kapalinou „váže“ na svém povrchu určité množství kapaliny a to vláčí s sebou. Z dosavadních měření vyplývalo, že při pohybu vodních živočichů je podobný transport kapaliny zanedbatelný. Zdálo se, že oceánem nedokážou významněji zamíchat ani živočichové, kteří se v mořích vyskytují v obrovských počtech, například drobní korýši tvořící tzv. krill.
Dabirimu a Katijové vycházelo na základě počítačového modelování něco úplně jiného. Zdálo se, že s sebou drobní planktonní korýši vláčejí vodu o objemu, která čtyřnásobně přesahuje objem jejich tělíčka. Oba vědci si ověřili teoretické propočty ve vodách laguny pacifického atolu Palau, kde žijí obrovská hejna medúz z rodu Mastigias dorůstající průměru 10 centimetrů. Vědci vytvořili ve vodě oblak neškodného barviva a sledovali, jak medúzy proplouvají barevným mrakem. Medúzy za sebou vlekly vodu s barvivem z oblaku tak, jak to předpokládal Charles Galton Darwin a jak naznačovaly i nové teoretické propočty. Pomocí laseru a kamery se vědcům podařilo změřit množství barviva, které za sebou medúzy tahaly. Ukázalo se, že medúzy významně mísí vodu v laguně. Velký podíl na tom nemají vodní víry, které se za plující medúzou zákonitě vytvářejí, ale transport vody „nalepené“ na její tělo. Darwinem předpokládaný mechanismus se podílel na míšení vody více než devadesáti procenty.
Výsledky výzkumu zveřejněné prestižním vědeckým týdeníkem Nature staví mořské organismy do zcela nového světla. Nejsou to jen pasivní účastníci pohybu vodních mas, nýbrž jeho činorodí aktéři. Hrubé kalkulace dvojice amerických fyziků naznačují, že mořští živočichové mohou „taháním“ vody za sebou uvádět do pohybu vodní masy srovnatelné s působením větru a mořských proudů. Zvláště významný se zdá svislý pohyb živočichů, kteří střídavě vyplouvají k hladině a opět se uchylují do bezpečí větších hloubek. Tito tvorové transportují obrovská kvanta vody z hlubin k hladině a naopak.
Co nedokáže jedinec, zvládne hejno Dabiri a Katijová zatím nepřesvědčili všechny skeptiky. Například dánský oceánolog André Visser namítá, že živočich stoupající k hladině s sebou vleče hustší vodu z hlubin a velmi rychle o svůj „náklad“ přijde. Dabiri připouští, že Visser může mít pravdu. Namítá však zároveň, že živočichové putují mořem ve velkých hejnech a jsou těsně nahlučeni k sobě. Transportovaná voda, která „odpadne“ z jednoho živočicha, může být zachycena aspoň zčásti dalšími příslušníky hejna.
Míšení vod v oceánu působením živočichů zřejmě přidělá vrásky klimatologům. Jejich modely s tímto faktorem nepočítají. Pohyb vodních mas má přitom na pozemské klima významný vliv. Podle amerického oceánologa Carla Wunsche z Massachusetts Institute of Technology nastolili Dabiri a Katijová celou řadu „bizarních otázek“. Připomíná například, že nadměrný mořský rybolov vedl na mnoha místech k masovému úbytku rybích populací a že transport vody, který zmizelá rybí hejna zajišťovala, může světovým mořím chybět.
