Dnes o slabosti seriózních hudebníků pro cajdáky
V angličtině se tomu říká „měkké místo“, soft spot. Není úplně jasné, kde ho máte, ale pokud máte pro něco slabost, tak ho prostě máte. Hudebníci se poměrně pravidelně přiznávají, že mají „soft spot“ pro styly, které bychom od nich nečekali. A nová dvě alba dokládají, že i hudební experimentátoři a vynálezci mají slabost pro šlágry o lásce, songy se slokou, refrénem a dávkou emocí.
Zpěvák Mike Patton přišel ke slávě v letech, kdy přijal roli frontmana Faith No More: ale předtím a potom byl vždycky srdcem divous a avantgardista. Na novém albu Mondo Cane (Psí svět) se uklání zemi, v které ho po léta ctí: Itálii a jejím starým šlágrům padesátých a šedesátých let. Velký orchestr, který ho při tom doprovází, není žádný stroj na žánrové sladké zvuky: mnohem spíš tu proznívá nápaditá excentričnost Ennia Morricona, kdy se do klasických nástrojů zařezává zvuk biče, zvonů a kdovíjakých chřestýšů. Patton s ultratenkým knírkem si vybíral z béčkových filmů komiksové poetiky (Danger: Diabolik), ale i ze sinatrovských kantilén. Vznikla na poslech snadná deska, kterou jako by natočily postavy Tarantinových filmů.
Když se ponoříme do originálů (jde to snadno, i Italové si věší své miláčky na YouTube), zjistíme zajímavou věc: Patton interpretuje některé písničky zlověstněji a „mafiánštěji“, než jak zní původní verze: je italštější než Italové. Vlastně se neubránil určitým klišé, které se s Italy pojí. Jenže když on je umí ztvárnit tak pěkně!
To Jim O’Rourke, kytarista a producent původně z Chicaga, se po léta paralelně věnuje jak experimentům, tak písničkovým deskám: po nějakou dobu byl členem kapely Sonic Youth, kde se vlastně obojí potkává. Apřece by od něj málokdo čekal, že po svém přestěhování do Japonska kývne na tamější nabídku natočit album z písní Burta Bacharacha. Bacharacha u nás nejvíc proslavila písnička z westernu Butch Cassidy a Sundance Kid Raindrops Keep Falling On My Head. Západ ho zná jako hitmakera, který měl v hitparádách šedesátých let desítky titulů, často v podání Dionne Warwick a Dusty Springfield. Bacharach, který dodnes tu a tam vystupuje, není žádný Karel Svoboda: studoval skladbu mj. u Bohuslava Martinů a měl ambici psát lišácky – pro velké publikum, ale se vší inteligencí. Rocková éra pokládala jeho produkci za příliš měkkou a odkazovala ho do žánru rozhlasových instrumentálek „easy listening“. Bacharach se proměnil v „cool“ postavu vlastně až v devadesátých letech.
Od té doby se dočkal řady poct, spoluprací a ozvěn: stal se živým argumentem, že mainstream může být vytvářený z elitních pozic. Za „svého“ ho začali pokládat experti, náročnější posluchači i snobové. Není divu, že O’Rourke se rozhodl věnovat mu desku. Překvapivější může být uhlazenost, která jako by šla vstříc japonskému publiku. Zpívá tu sice třeba Thurston Moore ze Sonic Youth a občas se ozvou „alternativní“ podezřelé šumy, ale přinejmenším polovina alba, kde zpívají japonští zpěváci, není o moc víc než cvičením v perfekcionistickém středním proudu. O’Rourke by nám patrně vysvětlil, že specifický pohled tu nechybí: vybral pozapomenuté skladby, třeba výbornou After The Fox z dávné komedie s Peterem Sellersem Hon na lišku. Celkově albu All Kinds of People – Love Burt Bacharach chybí pevnější postoj: jako by Jim O’Rourke všemi těmi hity dostal zásah do svého „měkkého místa“...
Kde jsou ty časy, kdy alba coververzí, tedy písniček vybraných z cizího repertoáru, fungovala jako signál o přemýšlivější dramaturgii. Dnes se na ně sází jako na třpytku, jež přiláká víc publika: vydávají je nejen Patti Smith a Bryan Ferry, ale i charitativní organizace, Susan Boyle a Renée Fleming. Zas nezbývá než tvrdá práce ušima a po svém odhadovat, co je opravdové dílo a co jenom jeho nápodoba.
O autorovi| Pavel Klusák hudební publicista
