Kulturák v milovické části Mladá, co dříve patřila vojákům, má na průčelí velký, relativně nový nápis PŮJČOVNA ŠATŮ a prosklené dveře, které nikdo nezamyká. Vejdete dovnitř, do prostorného, zpustlého vestibulu, postaveného v duchu komunistického funkcionalismu a obloženého dřevotřískou. Na zdi bude pichlavě vysokým tónem pípat dokořán otevřená krabička bezpečnostního alarmu. Běží tu bez přestání celé dny. Pískala, když jsem tu byl v úterý dopoledne, i v neděli vpodvečer. Slyšíte ji na schodišti před obří kamennou mozaikou, z níž zadumaně hledí ramenatý horník, děvčátko v bílých podkolenkách někam nese holubici míru a za ní kráčí houf radostně zasněných mužů a žen. Kosmonauti poletují volným vesmírným prostorem, vojáci upírají zraky k hranicím. Pípání je slyšet i u vzdáleného cípu mozaiky, kde osaměle pluje družice, jeho zvuk se odráží od velkých stromovitých svítidel z nerezového plechu, které připomenou cosi z Neználka ve Slunečním městě, vnímáte ho i v koutě prvního patra, kde je o zeď opřená malba padajícího výsadkáře. U zdi, na níž je nalepeno pár dětských kresbiček, u dveří do kina, které nehraje.
A když pak člověk vyjde z toho podivného prázdného objektu ven, ten zvuk mu zůstane v uších. Slyší ho i přes hluk, který sem doléhá ze sousedního křídla budovy, kde se staví nová radnice. Jako kdyby se ten pronikavý tón ozýval po celém širokém prostoru bývalé vojenské základny, mezi křiklavě natřenými rekonstruovanými bytovkami a opuštěnými panelovými domy, které trpělivě požírá vegetace. Je to tu jako v domě, z něhož kdosi něco odnesl. Nebo v domě s tikající bombou.
? ? ?
Velký vojenský tábor se střelnicí dělostřelectva v obci Mladá, v sousedství polabského městečka Milovice, založila c. k. armáda už v roce 1904. Většina sedláků z Mladé nakonec souhlasila s tím, že svoje grunty odprodá, a zbytek byl jednoduše vyvlastněn. Po vystěhování dělostřelectvo celou obec cvičně rozstřílelo napadrť. Na místě byly postaveny nové armádní domy, vojenská posádka s rodinami čítala v zimě dvanáct set a v létě dva tisíce osob, během větších manévrů tu bylo až pět tisíc lidí.
Za první světové války byl v Mladé zřízen zajatecký tábor, v němž bylo internováno až dvacet tisíc převážně italských, ruských a srbských válečných zajatců. Povídá se, že mezi nimi byl i vnuk spisovatele Lva Nikolajeviče Tolstého. Podmínky v lágru byly dost kruté: zajatci umírali na tyfus, na následky těžké práce i nedostatek jídla, a tak je na zvláštním táborovém hřbitově pohřbeno 5276 Italů, 527 Rusů a 60 Srbů.
Dnes tu stojí několik řad křížů z bílého kamene, které v devadesátých letech zaplatilo italské ministerstvo obrany – spolu s renovací celého hřbitova. Dodnes sem každý listopad přijíždějí potomci mrtvých vojáků na mši. U hřbitova je malé muzeum s fotografiemi z lágru, uniformami a zbraněmi vojáků z ruské, srbské a italské fronty. Po válce se do Mladé nastěhovala nově vzniklá československá armáda, která zde umístila svoji první četu lehkých tanků. Šlo o francouzské stroje Renault FT, později doplněné modernějšími lehkými tanky Škoda LT.
Když prostor v roce 1939 obsadila Hitlerova armáda, všechny české tanky odtud odvezla, aby je s velkým úspěchem nasadila při bleskových válkách v Polsku a v západní Evropě.
V roce 1940 se v okolí Milovic připravoval německý polní maršál Erwin Rommel se svou tankovou divizí na africké tažení. Při něm se u libyjského Tobrúku střetl mimo jiné i s 11. československým pěším praporem. Je pravděpodobné, že někteří z jeho příslušníků se cvičili v Milovicích na těch samých místech jako „Pouštní liška“ Rommel jen o několik let dřív. Po válce se do Milovic vrátila československá armáda, která rozšířila vojenský prostor na konečnou rozlohu osmapadesáti čtverečních kilometrů a v nedalekém Božím Daru vybudovala nové, moderní vojenské letiště.
? ? ?
Dvacátého prvního srpna 1968 ráno základnu obsadily dva a půl tisíce sovětských a polských tanků a stovky obrněných transportérů. Na Božím Daru přistál kompletní letecký pluk MIGů 21. Milovice se staly jádrem stálé okupační armády, bylo zde zřízeno velitelství Střední skupiny sovětských vojsk. Odhaduje se, že v druhé půli osmdesátých let bylo jen v samotných Milovicích až 100 tisíc vojáků a jejich rodinných příslušníků. Pro desetitisíce letců, důstojníků a jejich rodin vyrostlo v areálu Mladá a vedle letiště na Božím Daru celé nové město. Sídliště, školy, restaurace, tělocvičny, hřiště, domy socialistické kultury a politické propagandy. Široké třídy, parky a velkoryse rozlehlá prostranství mezi bloky mnohopatrových panelových domů by takového Le Corbusiera rozplakaly dojetím.
Celé tohle město se počátkem devadesátých let v průběhu šestnácti měsíců odstěhovalo. Devatenáctého června 1991 odtud odletělo poslední sovětské letadlo a odjel poslední vlak.
To bylo před dvaceti lety.
? ? ?
Staré Milovice s pseudogotickým kostelíkem svaté Kateřiny Alexandrijské odděluje od vojenského města Mladá jako tlustá čára železniční dráha.
„Tady za tratí je to něco jako Sudety po odsunu. Nebo Austrálie v dobách britského impéria. První sem šli ti, které jinde nechtěli. Počátkem devadesátých let sem umístili volyňské Čechy, kteří přijeli ze zamořených oblastí okolo Černobylu. A šly sem také sociální případy z okolí. Ty růžové domy, co jste míjeli cestou, to jsou sociální byty. Přispívají k tomu, že tu máme dost vysokou nezaměstnanost,“ říká Ludmila Hamplová, která se do Mladé přestěhovala před čtyřmi lety.
Ale ona sama je důkazem toho, že toto místo už dávno nepřitahuje jen ty, které jinde nechtějí. Posledních patnáct let tu probíhá skutečný developerský boom. V rekonstruovaných panelácích po sovětských rodinách, ale i v opravených starých cihlových domech z dob starého Rakouska se nabízejí byty za podstatně menší peníze než kdekoli v Praze. A od té doby, co byla elektrifikována místní trať a začal sem jezdit příměstský pantograf City Elefant, není doprava do blízkého hlavního města problém ani pro ty, co nemají auto. Podle Ludmily Hamplové jste odtud vlakem v centru Prahy za padesát minut.
Jestliže měla obec Milovice po odchodu sovětské armády 1200 obyvatel, dnes jich má podle odhadu starosty Lukáše Pilce (ODS) skoro třináct tisíc. A tohle číslo v blízké budoucnosti ještě rychle poroste.
Ludmila Hamplová bydlí s manželem v bytovém projektu Diorama, který vznikl rekonstrukcí budovy, v níž měla sovětská armáda památník karpatsko-dukelské operace. Bylo to velké dioráma s výjevem z bitvy, s kulisami zákopů, vojáků, boje i skutečných zbraní coby rekvizit. Atmosféru prý mocně dokreslovaly audiovizuální efekty, které se pouštěly o slavnostních příležitostech za účasti pěveckých sborů.
Ludmila říká, že se sem nepřestěhovali proto, že by na nákup bytu v Praze vyloženě neměli. „Ale díky tomu, že bydlíme v Mladé a splácíme podstatně nižší hypotéku, nemusíme řešit, jestli budeme mít dost peněz na to, jet v létě na dovolenou.“
? ? ?
Procházka po Mladé připomíná cestu městem, kterým před lety prošla fronta, epidemie nebo zlatá horečka. Jdete ulicí, po jedné straně stojí obydlené bytovky z přestavěných paneláků, na opačné tytéž paneláky se zčernalými důlky oken, kde vám z balkonů kynou slušně vzrostlé břízy. Na jedné straně skalka, úhledný plůtek a zahradní gril na druhé dvacet let stará džungle. Bloky domů jako z developerského katalogu dělí od města duchů jen šířka ulice.
A snad aby byl ten kontrast výraznější, má většina nových budov křiklavě barevný nátěr. Oblíbené jsou pistáciová, broskvově oranžová, citronově žlutá, růžová.
A nikde živá duše. Vlastně ano, občas zaslechnete z okna nějaké dítě nebo rádio, vedlejší ulicí projede auto, potkáte paničku venčící psíka. Je tu takové ticho a prázdno, že člověk zase slyší ten alarm z nitra kulturního domu.
„Tady přes den nikdo není, jen matky s dětma,“ říká Ludmila. „Všichni ostatní jsou v práci, to znamená v Praze, v Mladé Boleslavi nebo v kolínské automobilce TCPA.“ Obec Mladá je tak dnes v jistém ohledu možná kasárenštější než za sovětských vojsk. stala se městem tisíců ubikací, do nichž se jezdí na noc a na nedělní odpoledne. co taky tady, že? po spřátelené armádě tu zbyla sportovní hala. Jsou tu soukromá fitka, děti můžete poslat do juda nebo na combat sambo. po městě visí pár plakátů, co lákají na koncert tomáše Kluse. hraje nedaleko, v lysé nad labem... ale taky můžete jít na pivo nebo do herny. těch je tu opravdu velký výběr.
Většinu domů obydlely mladé rodiny s dětmi, věkový průměr místních je okolo dvaceti devíti let. V tomto ohledu je název Mladá na místě. „převládá tu střední nebo spíš nižší střední vrstva,“ upřesňuje ludmila hamplová místní sociální strukturu. „Kdo tu má oktávku, je na místní poměry docela bohatej.“
Ve městě, které je obyvatelům odcizené jako noclehárna, kde je vysoká nezaměstnanost a není kam jít, roste kriminalita.
„není to nebezpečné místo,“ mírně oponuje Ludmila. „Partičky, co společně hulí nebo chlastají, máte skoro v každém městě. Nedávno nechaly úřady vykácet stromy v parku podél jedné z ulic, aby bylo mezi parkem a chodníkem místo, protože nějaká vystrašená paní napsala do místního zpravodaje, že v tom parku se za každou větví skrývá nějaký živel. Ale tak to není.“
Možná má pravdu, nicméně podle policejních statistik je meziroční nárůst trestné činnosti vMilovicích až třiadvacet procent. A někteří místní lidé se netají obavami z toho, co bude, až generace zdejších malých dětí o pár let povyroste.
? ? ?
Milovický starosta Lukáš Pilc je v úřadu teprve krátce, zvolili ho loni v listopadu. Je mu třiatřicet let, hovoří pomalu a tiše, má mohutná ramena a stisk ruky, na který si člověk pamatuje. Pochází z Karviné, pracoval mimo jiné ve zpravodajské službě ministerstva obrany, po odchodu z armády podnikal v oblasti ochrany osob a majetku. Je jednatelem místní posilovny, prezidentem Českého svazu sambo, bojového umění vyvinutého sovětskými speciálními jednotkami. Když není na radnici, učí místní mládež i seniory bojovým sportům.
Do města obklopeného tankodromy se docela hodí.
Pilc nijak nezastírá, že pokračování dosavadního trendu je neudržitelné: rychle roste počet obyvatel, ale nerozvíjí se infrastruktura. Přibývá rodin s dětmi, ale chybí školky a školy. Místa, kam se dá jít. K tomu brzy nebude stačit čistička odpadních vod. A uprostřed města se rozpadají domy, které je nutné zbourat. I na to jsou potřeba peníze.
Ludmila Hamplová je přesvědčená o tom, že dříve šel stavební úřad developerům příliš na ruku a kolaudovalo se kdeco. Starosta to vysvětluje tím, že stavební pozemky připadly městu až v roce 2007. Do té doby je spravovala a rozprodávala akciová společnost PRIVUM, což je organizace Ministerstva pro místní rozvoj ČR speciálně ustanovená pro privatizaci bývalých vojenských újezdů Ralsko a Mladá. Město prý nemělo moc možností do tohoto procesu vstoupit.
Hrozící krizi se nový starosta rozhodl řešit stavební uzávěrou.
Projekty schválené před uzávěrou nicméně počítají s postavením tolika bytů, že se do Milovic v brzké budoucnosti přistěhuje ještě dalších pět až sedm tisíc lidí.
„Ta stavební uzávěra se měla řešit tak před šesti lety,“ říká Lukáš Pilc. „Jenže je lepší pozdě než nikdy. Musíme rozhodnout, kde budou průmyslové zóny, kde budou komerční zóny, kde bude stát vůbec nějaké centrum obce, nějaké náměstí. A musíme dát budoucím investorům jasná pravidla. Jestli tu chtějí stavět byty, musejí se podílet na rozvoji infrastruktury.“
Avšak největší problém Milovic zůstává podle starosty Pilce to, že většina místních nemá k městu vztah. „Chceme, aby tu zapustili kořeny, měli tu práci, kulturu a nebyla to jen levná ubytovna Prahy nebo Boleslavi.“
Když se ho zeptáte, jak chce vytvořit pracovní místa, jen přikývne.
„Je to těžké. Milovice nejsou pupkem středních Čech. Jedna příjezdová silnice sem vede přes Lysou nad Labem, druhá přes Benátky, kdyby tu měla vyrůst fabrika pro tisíc zaměstnanců, budou obě obce křičet, že nechtějí, aby přes ně jezdily kamiony. Ale je, myslím, reálné mít tady víc podniků třeba o deseti dvaceti lidech. Nějaké už tu vznikají.“
? ? ?
Za letištěm Boží Dar je celé sídliště opuštěných, vypleněných paneláků zarůstajících lesem. Ve skleněných cihlách nad vchody jsou vymlácené díry. Některá okna jsou obklopená omítkou zčernalou od ohně. Typicky sovětské paneláky tak vypadají jako kulisy dopravené z válkou rozbité Čečny. Uvnitř chodeb a bytů visí ze stropů dlouhé zkroucené listy izolačních nátěrů jako nějaká surreálná vegetace. Za těch dvacet let odtud drancující návštěvníci odnesli všechno, co mělo nějakou hodnotu, odolal jen holý beton, střepy a odpadky. Někde nezůstala ani omítka, stěny jako kdyby kdosi vztekle ohryzal až na cihly a i v nich jsou díry tlusté jako pěst. Na stropech a na schodištích zbavených zábradlí svítí neonově růžové, zelené a žluté cákance od paintballových bitev.
Pro člověka, co má rád náladu postapokalyptického sci-fi, je to opravdu inspirativní prostředí. Jen kdyby pořád neslyšel to otravné pískání.
