Název festivalu, který už po osmé opanoval především ostravské výstaviště na Černé louce a okolí Slezskoostravského hradu, je už pojmem, který nemusí nic dokazovat. Sobě ani svým návštěvníkům. Přesto se mu i tentokrát podařilo posunout se o kousek dál a dokázat, že usínání na vavřínech všech v minulých letech získaných ocenění mu ani výhledově nehrozí. Pozice akce, které se až překvapivě dobře daří měnit kdysi neutěšený obraz průmyslového města, je po letošním ročníku zas o něco pevnější.
Jestli se něčím colours liší od většiny velkých festivalových kolegů, pak je to promyšlená dramaturgie. Nespokojuje se jen s tím, co je k mání, mlsně si vybírá a nebojí se kombinovat ani zariskovat. V programu pak nefiguruje půlka jmen těch, kteří zde zahráli minule, a na publiku je patrný sklon k tolerantnosti. V řadách návštěvníků zdaleka nefigurují jen mladší ročníky, tak jako mnohde jinde.
A jedna věc je na Colours of Ostrava naprosto unikátní. Organizátorům se podařilo na svou stranu dostat „domácí“. Zatímco jinde se proti podobným akcím div masově neprotestuje (hluk, živly, „divní“ jedinci), zde funguje naopak obdivuhodná patriotická pýcha a plná podpora města. A to nejen ze strany institucí, ale i z řad běžného obyvatelstva, které početně akci navštěvuje, podobně, jako je jinde zvykem chodit třeba na lidové veselice.
Funguje i v krizi V součtu toho všeho to pak dopadá tak, že jestliže loňský ročník odvážně zahájil jazzovým koncertem, letos na úvod hlavní stage opanoval a už několik tisíc lidí přilákal se svou vážnou hudbou Michael Nyman. V první polovině sice trochu dojem kazilo nedobré nazvučení, ale přesto bouřlivé přijetí dalo najevo, že zde se rozhodně nejedná jen o zpestřující kuriozitu.
Vynikající interpretace autorových filmových melodií, včetně té nejslavnější z filmu Piano, se setkala s bouřlivým aplausem.
Nejspíš největší hvězdou celého letošního ročníku se stal Jamie Cullum. Jeho vyvážená kombinace jazzového feelingu i instrumentálních schopností s příjemnými popovými písničkami vyeskalovala v nepopsatelně rozjetou show. Hyperaktivní Jamie odbíhal od piana k mikrofonu, skákal po klavíru, bubnoval něj rukama jako na perkuse (a to třeba i zespoda), kombinoval zpěv i beatbox a především podle reakcí naprosto uchvátil teenagery i důchodce.
A i závěrečný den nabídl pestrou směs, ze které si mohl vybrat opravdu každý. Letošní ročník festivalu Colours of Ostrava zkrátka přinesl model, který funguje i ve všude kolem proklamované krizi.
