Tenkrát neskončila jen jedna jazzová kapela. Násilně skončila krátká etapa poválečného náznaku svobody a demokracie. I ty, jimž bylo teprve kolem dvaceti, čekaly krušné časy.
Lehká bezstarostnost mládí, studentský život, dychtivé okoušení prvních zkušeností s láskou a také každodenní ochutnávka jazzu, který v poválečné euforii rázně pronikl na zdejší kavárenská pódia. A plíživá, těžko uchopitelná, zato všudypřítomná předzvěst čehosi temného, zlověstného a neodvratného. Počátek padesátých let dvacátého století v Československu, to je doba, do níž umístil dění svých Povídek tenorsaxofonisty Josef Škvorecký. Jejich hrdina - jazzem okouzlený student Danny Smiřický - a jeho přátelé jsou protagonisty televizní inscenace Rytmus v patách, kterou podle Škvoreckého předlohy natočila režisérka Andrea Sedláčková. Inscenaci plnou dobové hudby uvidíme zítra.
Nejhorší doba mého života Josef Škvorecký označuje čas, kdy tyto povídky psal, tedy léta 1950 až 1955, za nejhorší dobu svého života. Připouští, že Povídky tenorsaxofonisty jsou velmi autobiografické. Sám je už v devadesátých letech zpracoval do scénáře televizního filmu Malá pražská matahára. „Tehdy mě napadlo zpracovat je jako literární scénář, ale dva mladí režiséři ho odmítli,“ vzpomíná Škvorecký, která posléze, když zhlédl filmy Andrey Sedláčkové, souhlasil, aby jeho scénář přepracovala. „Podařilo se jí to velmi dobře,“ soudí autor. S filmem Rytmus v patách je velmi spokojen: „Andrea Sedláčková pochopila atmosféru doby a můj přístup k ní tak dokonale, že když se na film dívám, doslova to všechno prožívám znova, jak jsem to tenkrát prožíval ve skutečnosti.“
Inscenace zdařile navozuje atmosféru nejednoznačné doby, v níž se mísily naděje od války osvobozené Evropy a ještě ne zcela pochopené hrozby nadcházející totality, je to nejpodstatnější, co ze Škvoreckého příběhu přetrvává a co může zapůsobit i na dnešního, historií už poučeného diváka. Naivita, s níž se tehdejší mládí pouštělo do života, podcenění plíživého nebezpečí dělení lidí podle třídního původu, jemuž málokdo z Dannyho kumpánů mohl čelit, absurdita, které se rozum bránil a jíž se nechtělo přikládat význam hlubší než prchavý - to je podstata tragédie tehdejší nastupující generace a to je i podstata sdělení pro generaci dnešní. Nečekaný vyhazov z fakulty Andrea Sedláčková šťastně zvolila obsazení: Vojtěch Dyk je věrohodný (ne) hrdina Danny, který si nechce zadat ani se zaplést ani riskovat, chce jen žít s milovaným jazzem a milovanou exkluzivní Geraldinkou (typově skvěle vybraná Marika Šoposká). Vojtěch Kotek se konečně vymanil z chlapeckých rolí a hraje zajímavou postavu studenta, který k vyhazovu z fakulty přichází jako slepý k houslím (jeho vokály jako vedlejší produkt ke své zajímavé postavě skvěle nazpíval Jaromír Meduna), Berenika Kohoutová se velmi dobře zhostila role i partu zpěvačky, v jejímž osudu se mísí veškerá hniloba oné doby.
Nepřeslechnutelné dobové hudební pasáže v aranžmá Emila Viklického i rozhýbané scény z jazzových kaváren nebo třeba mimořádného vystoupení „amerických“ hudebníků (ke slovu přišla například Tonya Graves či v Praze usazený James Harries) jsou jen jednou z vrstev inscenace. Tou druhou je nečekaný zvrat vrcholící v lavicích obžalovaných v inscenovaném procesu. Jednou z mála nejspíš zbytečných pomůcek k pochopení, snad určené nejmladšímu publiku, je rámec, který byl příběhu dodán: zestárlý jazzman Smiřický (František Němec) má být konfrontován se svými spisy z archivu StB. Příběh sám je však silný i bez tohoto oslího můstku.
***
Rytmus v patách, ČT 1, neděle 14. března od 20 hodin
