Přestože mě téma módy už hezkých pár let živí, stále ještě jsem se nestala typickou fashion victim. „Být in“ totiž pro oběti módy znamená oblékat se do šatů, které budou v kursu až přespříští sezónu, a navíc jenom v Japonsku. Právě proto, že si (aspoň doufám) zachovávám směrem k módě jistou střízlivost, pokusím se vynechat všechna ta fashionweekovská klišé popisující lesk a kouzlo módních show.
Jistě, prezentace módních tvůrců jsou připravené skvěle a zcela vás pohltí. A ovšemže budete chtít mít všechno, co na molech uvidíte. Ale cirkus, který kolem týdne módy probíhá, je v jistém slova smyslu stejně zábavný jako fakt, že ačkoli se to zdálo nemožné, Donatella má zase o kousek větší rty a velikost nula je zase o něco menší.
Když móda zastaví dopravu Nejviditelnějším rysem týdne módy je, že přestávají platit veškeré dopravní předpisy. Ne že by Italové jinak nějaké dodržovali, ale to, co se děje na milánských ulicích během těchto pár dnů, překračuje všechna představitelná měřítka (dokonce i situace, kdy pražští cyklisté předstírají, že magistrála patří jim, čímž dorazí už tak dost kolabující dopravu, je oproti podmínkám v Miláně vlastně poměrně komfortní).
Rozumějte: všechny módní redaktorky světa obsadí taxíky i soukromé vozy a snaží se v přecpaném městě přesunovat mezi jednotlivými přehlídkami. V posledním záchvěvu hysterie pak vyskakují z aut, která nechávají stát na chodnících, přechodech a nezřídka i v krajních jízdních pruzích. Nikdo nic neřeší, pravděpodobně proto, že policie se během týdne módy ve městě příliš nepohybuje, natož aby se blbě zaparkované mercedesy snažila odtahovat.
V letošním Miláně se také po několikaletém boji – a zřejmě už definitivně – přestaly nosit kabely přes rameno. Správná módní osoba nosí svou obří tašku z kůže v ceně jen málo ojetého automobilu pouze volně navlečenou na ohnuté předloktí. Za celou dobu Fashion Weeku jsem také nepotkala nikoho z módní branže, kdo by byl oblečen v jiné barvě než černé, což je u lidí, kteří budou dalšího půl roku psát o tom, co se nosí, přece jen překvapivé: pokud vás má někdo naučit, co je trendy, proč se sám trendům vyhýbá?
A co je na pohledu na návštěvníky běhající po Miláně opravdu nejzábavnější? Zřejmě to, že vzhledem k výšce podpatků, tíze obrovských kabel a rychlosti, kterou se snaží přemisťovat, neustále běhají v mírném předklonu.
Čtyři města světové módy Fashion Week probíhá prakticky v každém státě světa. Svůj vlastní měla i Praha, jakkoli její verze týdne módy byla spíše ostudná, zbyla po ní jen pachuť na patře a obrovské dluhy. Zato Milán patří společně s Londýnem, New Yorkem a Paříží mezi ty nejrespektovanější a nejnavštěvovanější – a to znamená, že každý, kdo chce být v tomto podivuhodném světě brán vážně, se musí aspoň na jednom z těchto míst objevit.
Pokaždé se sjede současná módní špička, do své účasti a patnácti minut slávy na mole ovšem obrovské peníze investují i ti, jejichž jméno tak slavné není. Objevit se se svou kolekcí v jednom z těchto čtyř měst je totiž v podstatě zárukou budoucího úspěchu.
Pro člověka, který má k módě normální vztah (to znamená, že jej zajímá jen natolik, aby byl hezky nebo aspoň čistě oblečen), představuje Milán v době Fashion Weeku nepochopitelné divadlo. Pro ty, které móda živí – ať už jsou to módní tvůrci, redaktoři, kritici anebo modelky –, je to týden nabitý prací. A člověk, který se účastní dobrovolně, aniž by zároveň módnímu průmyslu nějak nenávratně propadl, celý Fashion Week váhá, zda je celá ta událost legrační, nebo prostě jenom šílená.
Z toho, co jsem zase letos viděla v Miláně mimo mola, si můžu dělat legraci, ale můžu to i zamést pod stůl s tím, že ten nablýskaný byznys si pozornost vůbec nezaslouží. Faktem ovšem zůstává, že až na jaře zase přijde pozvánka, výletu do onoho povrchního a třpytivého světa zřejmě zase neodolám.
***
Cirkus, který se k týdnu módy pojí, je stejně zábavný jako fakt, že Donatella má zase o kousek větší rty a velikost nula je zase menší.
