Někdy v květnu mi zavolala Karolína a zeptala se: „Jdeš na Sensation?“ Sepnulo mi to celkem rychle, protože plakátů s nápisem SENSATION: THE OCEAN OF WHITE a s obrázkem mořské panny, jejímž jediným oděvem jsou šupiny na ocasní ploutvi, byla v té době plná Praha. Sensation White je obří taneční party, při níž jsou všichni oblečeni v bílém a křepčí v tribálních rytmech housové hudby. Tahle globální pařba se už třetím rokem zastavuje začátkem léta i u nás. Vzpomněl jsem si na svá traumatizující diskotéková léta a vymluvil se na to, že netančím, nenosím bílou, neberu drogy, nejsem pračlověk a poslouchám rokenrol. „Tvoje škoda,“ řekla Karolína.
Když to vezmu kolem a kolem, měla vlastně pravdu. Že je taneční party pro člověka přirozenější než celodenní klapání do klávesnice, o tom nemůže být sporu. Podle vědecké studie, kterou, shodou okolností den před pražskou Sensation White, zveřejnil časopis Science, však obliba masových tanečních akcí netěží jen z premisy, že když nás někdo natlačí ve velkém počtu do malého prostoru, začneme se o sebe třít a probouzet v sobě primární pudy. Podle studie nás do takových akcí táhne i hluboko zakořeněná zkušenost, podle níž se lidstvo vyvíjelo intelektuálně a kulturně pouze v dobách, kdy se na sebe lidé mohli takhle mačkat. Ne, neznamená to, že by někdo na narvaném parketu vynalezl bicykl, ale že největší možnost vynalézt bicykl má společnost, která už je zahuštěná natolik, že se v ní lidé sem tam octnou hlava na hlavě.
Studie se opírá o fakt, že mozek dnešního člověka dosáhl své nynější velikosti už před dvěma sty tisíci lety – ovšem lidé to vesele ignorovali minimálně ještě dalších sto tisíc let a první kamenné nástroje vynalezli až před devadesáti tisíci lety. Ale proč? Proč to prvním homo sapiens začalo pálit se stotisíciletým zpožděním? Autoři studie z prestižní londýnské univerzity UCL prohnali několik takových příkladů počítačovou simulací a přišli na to, že revoluční myšlenky a nově nabyté schopnosti se ve společnosti projevují až od jistého stupně populačního zahuštění. Čím početnější společnost, tím více se mezi sebou míchají lidé z jejích podskupin. A čím čilejší výměna a sdílení, tím větší pravděpodobnost, že se nové myšlenky i udrží a budou mít šanci se rozvinout. Pokrok vyžaduje tlačenici. Po sebegeniálnějších, ale osamělých myslitelích, jejichž myšlenky nerezonovaly v žádné sociální síti, nezbylo v archeologické stopě víc než pár kostí.
Lidstvo je banda neposedů, kteří si nemůžou pomoct, aby se nevyvíjeli stále dál. Přitom se v jádru nemění, a tak už má každý jejich krok ekvivalent v kulturněcivilizačním vývoji. Na každoroční party Sensation lákají tanečníky slogany typu „feel the unity with all the people around you“ (splyňte se společenstvím lidí kolem vás), které by se dobře chytly i v reklamách na řecké bakchanálie, křižácká tažení nebo francouzskou revoluci. Ano, obří taneční party jsou tu od toho, aby do sebe lidé dostali nadprůměrné množství drog, vytancovali si mozek z hlavy a pak spolu souložili v záchodových kabinkách; stejné taneční party jsou ale současně symptomem převratného věku, v němž se lidé promíchávají horizontálně i vertikálně, sdílením myšlenek jsou posedlí natolik, že na to mají zvláštní tlačítka na svém Facebooku, Twitteru i v Google Readeru a s velkým nadšením se hrnou do světových metropolí, v nichž hustota zalidnění už překročila 10 000 obyvatel na kilometr čtvereční.
Karolína měla pravdu. Zatímco já tu party odmítl jako opovrženíhodný vedlejší efekt velkoměsta, ona při ní splynula s tisícovkami spřízněných duší a ve frenetickém rytmu vzdala hold téhle požehnané době. Moje škoda.
O autorovi| Darek ŠmíD, autor je spolupracovník Pátku
