Občas lze zaslechnout názor, že česká poezie je na tom podstatně lépe než próza. A při ohlédnutí do 90. let se ukazuje, že na tom je nemálo pravdy, protože co se týče poezie, lze nalézt daleko více knih a autorů, za něž se česká literatura - třeba při prezentaci v cizině - může beze studu „schovat“. Je ale také fakt, že v současnosti vycházejí povětšinou básnické knihy, jejichž autory lze bez problémů poznat, ovšem jako by právě jejich poetika už přešlapovala na místě, nikam se nevyvíjela.
Vít Janota (1970) vstoupil do kontextu české poezie poměrně pozdě - debutoval až knihou K ránu proti nebi (2002), která sice přináší obraz básníka-pěvce, neboť jde o verše s lahodnými rýmy, ovšem již zde se objevuje pro autora charakteristická kombinace nostalgie a civilnosti: „Ze strání pod Letnou ta ostrá vůně vpadá/ do městských ulic tak nějak nepatřičně/ metaři usnuli slunce jim hřeje záda/ kabáty rozepnou prozatím jenom cvičně“.
Druhou sbírkou Fasování košťat (2004) se Vít Janota naopak představil jako lapidární komentátor, paradoxně ale jeho poetické poznámky mnohdy vyznívají mnohomluvně: „Když člověk najde v poště/ svatební oznámení/ svý první lásky/ najednou ví že přituhlo/ nějakým novým způsobem/ Ještě že už to mám za sebou“.
Praha zničená deštěm (2006) je zas pro změnu skladbou, v níž má hlavní roli Praha. Verše, místy upomínající na prózy Kahudovy a Haklovy, jsou závratně plynoucí bystřinou: „Za jasných rán/ kdy město ještě dýchá/ kouzlem deštivé noci/ kdy pozvolna vychládají/ hysterické noční eskapády/ snaživé večerní důvěrnosti/ všechno to bezúčelné/ chaotické pachtění/ milionů brownovských částic/ kdy slunce krev a mlíko/ do sítnic vypaluje/ palčivé klikyháky/ hebrejských grafémů/ dosud neztahané/ neustálým rozháněním/ mizerných nálad...“
Nyní Vít Janota vydal už čtvrtou sbírku (všechny jeho knihy publikoval Dauphin), a tak jako by doháněl „déle sloužící“ kolegy. Miniová pole, to je opět již dobře známý Janota: „Vždycky jsem mluvil málo/ a budu ještě míň.“
Jako by si básník v předchozích knihách ozkoušel vyhraněnější polohy a nyní je dokázal ještě povýšit do skvěle vyznívající syntézy. Nelze totiž mluvit o žádné stagnaci, naopak se autorovi daří stále přesněji vyvažovat na citlivých vahách... co? Život a poezii? Každopádně je čtvrtá sbírka Víta Janoty důkazem toho, že česká literatura může přinášet silné zážitky.
Miniovými poli, zdá se, autor došel na konec prvního tvůrčího období. Proto bude zajímavé sledovat, kam se jeho tvorba bude vyvíjet dál - jak se vypořádá s frekventovaným dilematem: zůstat sám sebou, a přitom se nezačít opakovat.
HODNOCENÍ LN *****
