Matné zrcadlo Eriky Olahové (1957) má tři vrstvy -a čtenář je díky kompozici knihy z nakladatelství Triáda i čisté tříbarevné typografii Markéty Jelenové přímo vidí.
První vrstva krátkých próz zrcadlí soužití živých a mrtvých v magických obrazech. V těchto baladách nepokojných duší ještě zápasí dobro se zlem, existuje Bůh, trest i odpuštění. Příběhy třetí vrstvy naopak zračí absolutní temnotu a vládu duší nevykoupených, ztracených, násilných. Poslední Hrůzný zážitek končí výkřikem pronásledované ženy: „Bože... Tolik v tebe lidé věří, jsi vůbec, anebo už jsi na ně zapomněl?“ Mezi mýty a zlé sny je vložena pětice vyprávění ze všedního života v první osobě. Titulní Matné zrcadlo ani není příběh, ale záznam mysli, která se dívá na vlastní tvář, cítí bolest při bití, třese se ve skrýši někde za popelnicemi. Tady se „nereflektuje“ rozumováním o životě, tady se jen žije a prožívá.
Zrcadlo nekřiví skutečnost vedlejšími úmysly (snad s výjimkou jediné chlácholivé věty humoresky Výzva). Je čiré slovem i vjemy: buď sluneční světlo, anebo „neúprosná noc beze hvězd“; teplo - zima; sladkost - hořkost; objetí - bolest.
Podívat se do něj je jako mluvit s přítelem, který nelže a přitom vrací člověku to nejlepší, co v něm je: „Utřu si ještě slzy, zhasnu světlo a půjdu do pokoje. Plného nenávisti, vzteku a bití - tak mě napadlo, až jsem se bezděčně usmála, proč té místnosti říkají pokoj? Vždyť já už několik let nemám pokoj, jen špatně skrývaný nedobrý život. Zvednu hlavu, i přesto, že jsem tak drobná a obyčejná.“
di
HODNOCENÍ LN *****
Christopher Fowler Schodiště do temnot
Morálka obyvatel Londýna je vepsí. Nezajímají se o nic jiného než o čím dál hloupější skandály omšelých celebrit, je tedy třeba, aby se po staletích opět vynořil mytický Loupežník na koni a pár těch rádoby osobností pro výstrahu zabil. Začne konceptuální umělkyní, kterou vhodí mezi její objekty do nádrže s formalinem. Na televizního baviče sešle blesk ve fitcentru. A tak dál... Loupežník vraždí efektně, ale přitom se zdá, jako by ani nebyl z tohoto světa a uměl procházet zdí. Zkrátka - další případ pro detektivy Arthura Bryanta a Johna Maye z Jednotky pro vyšetřování neobvyklých zločinů.
To, co čtenář v předchozích příbězích tušil, nelze už tentokrát přehlédnout: rodilý Londýňan a milovník historie města Christopher Fowler (1953) nepíše detektivky, on si ve svých románech o Bryantu a Mayovi na detektivku hraje. Probírá se typickými motivy a klišé žánru, obrací je naruby anebo zkouší, kolik sarkasmu a nadsázky snesou, aby neztratily smysl a nepřestaly fungovat. Sázka na krajní podivínství hrdinů a bizarnost zápletek však autorovi vychází, jen pokud se ukázní, nezatěžuje příběh odbočkami a vypráví svižně a přímočaře - jako v padesáti krátkých kapitolách Schodiště do temnot (přeložil Ondřej Duha, vydal BB art).
Slabým místem románu ovšem zůstává motivace pachatele - stěží uvěříme, že jej tak nicotný důvod mohl přivést k sérii důmyslných a složitě provedených vražd. Škoda, jinak by byl čtvrtý případ detektivů Bryanta a Maye malým skvostem zábavné literatury.
jip
HODNOCENÍ LN ****
