Oco se v životě skutečně opírám? Odpověď Bohumily Grögerové (1921) na tuto základní otázku se jmenuje Rukopis (nakladatelství Pavel Mervart).
Zhuštěný básnický deník uplynulých dvou let předznamenává lékařská diagnóza: „prakticky slepota oboustranně“. Její nositelka zaznamenává denní události i dávné dětské vzpomínky, starosti, myšlenky, pocity, přání a krátké prosby: „pane prosím/ zastav ten proces“. „Zachycuje nezachytitelné“ – otisky krásy, které mizí fyzicky odchodem nejbližšího člověka i opticky houstnutím okolní mlhy, blednutím písmen z knih – dokonce i rukopisu samého, vznikajícího pod lupou na papíře s jen tušenými linkami. Skutečnost se deformuje a ztrácí také pod víčky, ve vědomí pisatelky, ve vidinách a snech. Ještě znějí slova babiččiny říkanky, mužovy písně, veršů Halasových či Jeseninových. A něco s novou intenzitou přichází – vjemy přírodního prostoru, podaných rukou, hlasy, které jí čtou. Roste její údiv nad přátelstvím i fyzikálními objevy v měřítkách tak nepatrných či tak kosmických, že běžnému zraku unikají. Obyčejné opory, jako je mužovo rameno, lavička nebo chodník, se zde jeví vrcholně nesamozřejmě. Díky soustředěné pozornosti, věcnosti, civilní dikci bez ornamentů (i v tom platí výrok „s technikou si neumím hrát“) a zřetelnému rytmu bez interpunkce tu čtenář dostává také pevnou oporu slova a tvaru. Obojí podpořila grafická úprava Miloslava Žáčka a ilustrace Adrieny Šimotové. Kdyby se psaly diagnózy na knihy, tato by zněla: všestranný jas.
HODNOCENÍ LN *****
