Petr Zavadil svými překlady objevuje podstatné hlasy. K mystice Španěla Josého Ángela Valenteho (V kořenech světla ryby, Fra 2004, viz recenzi v LN 16. 10. 2004), k osamělému peruánskému zpěvu Blanky Varely (Křídla na konci všeho, Fra 2007, viz LN 7. 7. 2007), k barvám a světlu Kanárských ostrovů u Andrése Sáncheze Robayny (V těle světa, Fra 2007, viz LN 7. 2. 2008) se přidává Guy Viarre.
Život tohoto Francouze s haitskými předky bývá popisován lakonicky: narodil se 23. června 1971 v městě Albert na severu Francie v departementu Somme, žil v na jihu v departementu Hautee-Pyrénées ve městě Tarbes a zde se usmrtil 17. října 2001. Připomíná to „razos“, stručné životopisy trobadorů. A jako jejich písně ani Viarrovy texty nebyly za jeho života až na výjimky vydány tiskem. Ohlas přišel „poté“.
České Bílé předání (Fra 2008) je „prvním pokusem o ucelené vydání díla v jedné knize“, uvádí ediční poznámka. Cedrik Demangeot, Viarrův přítel a editor, v doslovu píše: „Slovo... rozbité, rozbíjející... padá do prolákliny smyslu - na konci přervané škrtem slov.“ Je to nedořčený dech na hraně zalknutí.
Podobně jako Nerval i Viarre před smrtí píše až hekticky, valouny jsou mezi pískem, čeština se vzpírá prožitku francouzské syntaxe. A přesto: „Nesvlékej kůži, dokud jsi nevykopal nenalezitelné/ společnou zeď/ a čtyři rohy.“ Petr Zavadil s češtinou znovu čaruje a poskytuje celistvost. Každý si pak může valouny osobní rozmluvy s další „bytostí nadanou smrtí“ najít sám.
ak
HODNOCENÍ LN ****
Dravý jestřáb si načechral peří. Japonské řazené básně
Japonština a čeština mají jedno společné slovo: protáhlé Né?, které vybízí k přitakání, ale zároveň se jím mluvčí odmlčuje a dává prostor druhému.
Je to znamení důvěrného souladu, cizího všem diskusím, polemikám, konverzacím a informacím, v nichž slova slouží jen jako otroci přenašeči významů a přitom ztrácejí život. Zpěvné Né? pracuje podobně jako klíč: obratem otevírá řeč. Podobně pracuje poezie - ne jako výlučná disciplína krasoduchů, ale jako pohyb slova, který odemyká skutečnost.
V pěti japonských řazených básních z éry Genroku (1688-1703), které v překladu a s komentářem Alice Kraemerové vydalo nakladatelství Dokořán, se v prudkých asociativních skocích střídají výjevy ze všech ročních dob, z všedního života vesničanů i měšťanů, volavek i vší, chryzantém i mechu.
Prostupuje je světlo lampy i měsíce, úmorné vedro i vlezlý chlad, gesta milenců i únava rolníků. V těchto skladbách se spojila vytříbenost s lidovostí, humor s melancholií a tvůrčí svoboda s poslušností vůči náročným kompozičním pravidlům; střídání trojverší o 5-7-5 slabikách a dvojverší o 7-7 slabikách představuje jen jedno z mnoha.
Po každé minimalistické sloce předává jeden z tvůrců řazené básně - mezi nimi i Bašó - slovo dalšímu, nahrávají si, aniž by soutěžili, dělají slovní přemety, aniž by se předváděli publiku. Každý z nich vidí jinak a každý mluví zdánlivě o něčem jiném. Ale harmonii jejich večírku to nijak neruší.
diw
HODNOCENÍ LN *****
