Začalo to drzými výrazy popisujícími nejintimnější sféry ženských životů. Čtyři svobodné třicátnice z různých konců newyorské čtvrti manhattan si v americkém seriálu Sex ve městě opravdu nedávaly pozor na pusu: televizním éterem díky nim létaly obraty jako ženský orgasmus, „můj přítel“ vibrátor, ale taky láska na celý život ve 21. století a touha po kariéře a nezávislosti.
těžko říct, které z těchto témat bylo vlastně ve druhé půlce 90. let nejodvážnější. tehdy se začaly ženy, hlavně v USa, ve velkém stavět ekonomicky na vlastní nohy. Nebo to alespoň už déle nešlo ututlat.
V těchto dnech jde do kin pokračování filmu Sex ve městě.
Jak ukázal už první celovečerní snímek na motivy seriálu, který v kinech běžel před dvěma roky, z provokace se stal sladkobolný příběh ženského přátelství a hledání rodinného štěstí. Zklamání? Nemusí jít nutně jen o zradu ze strany hollywoodské továrny na peníze, která se řídí heslem „kolik diváckých slz, tolik milionů dolarů“. možná už jen hrdinky prostě vyrostly ze své odhodlané bojovnosti za práva nezadaných třicátnic v New Yorku – společně se svými divačkami.
„Pomohl Sex ve městě ženám vydobýt si rovnoprávnost– jak v profesním, tak i soukromém životě?“ naťukala by dnes možná hlavní hrdinka Carrie do svého stylového notebooku otázku týdne ve svém „staromládeneckém“ bytě při umělém osvětlení. Kdyby ovšem už nebyla vdaná paní.
Společně s ní v očekávaném bijáku znovu vstupuje na scénu právnička matka miranda, sexuchtivá Samantha i cudná Charlotta. Určitě nebudou chybět luxusní střevíce značky manolo Blahnik ani romantický antihrdina, „macho“ pan Božský, o kterém už ale také víme, že se jmenuje prostě John a na doma možná dokonce nosí něco jako tepláky. Divačky budou každopádně znovu doufat v repliky, pod které by se podepsaly jako u žádného jiného filmu z produkce hollywoodské zábavy, a budou připravené prominout trochu povinného dojetí.
Ženský mix
Kombinace určité povrchnosti a na druhé straně realistického ženského pohledu z přelomu století udělala ze Sexu ve městě téma i pro sociology. Odmítavá strana barikády tvrdí, že jde o bezduchý produkt a výkladní skříň snobských obchodních značek. Vyznavači politické korektnosti seriálu vyčítají zase to, že všechny hrdinky jsou až moc bílé a zaopatřené, a jen proto jim zbývá tolik času na „kvákání“ o sexu a vztazích. Některým zastánkyním ženské rovnosti se zase nelíbí, že emancipovaná seriálová čtyřka vlastně pořád dokola řeší jen muže.
Existuje ale i „objektivní“ pohled na tento seriál, minimálně řemeslně má ve filmařském průmyslu slávu jistou. Padesátkrát byl nominovaný na televizní ceny Emmy, opakovaně také čtveřice hrdinek a jejich tvůrci útočili na Zlaté glóby. Americký časopis TIME Sex ve městě zařadil mezi stovku nejlepších televizních seriálů všech dob.
Počátky Sexu ve městě se začaly psát v roce 1993 na stránkách amerického magazínu New York Observer. Břitké postřehy ze společenského života v New Yorku očima ženy tehdy začala v listu publikovat sloupkařka Candace Bushnellová. Během čtyř let si její fejetony získaly takovou popularitu, že vyšly knižně. A hned se jich chytil slavný producent Darren Star – a čtveřice kamarádek obživla v éteru hned napřesrok. Tvůrci seriálu trochu zaleštili Bushnellové cynismus a upozadili zoufalý lov na manžela, který původní autorka ve svém psaní drsně ironizuje.
Až v televizní podobě se Sex ve městě stal masovou podívanou. A svoje fanynky má seriál napříč generacemi.
Desatero
Pátek oslovil ženy, které seriál sledují a baví je a zároveň se popisováním ženského světa živí, a zjišťoval, co pro ně seriál Sex ve městě znamená.
V redakci jsme dali dohromady – řečeno velkolepě s nadsázkou – deset „práv“, který seriál ženám dal nebo je alespoň s humorem popsal. O komentáře jsme požádali docentku Barboru Osvaldovou z Univerzity Karlovy, která se zabývá feministickými otázkami a médii, a spisovatelky Irenu Obermannovou, autorku populární knihy Deník šílené manželky, a Petru Soukupovou, která letos dostala za ponurou anatomii tří českých rodin v beletrii Zmizet hlavní cenu v literární soutěži Magnesia Litera.
A stranou nezůstali ani muži, jejich názory na sex, tedy ten ve městě, si přečtěte v následné anketě.
1. Právo na ženské přátelství
„Všechno nakonec může vyjít z módy, jen skutečné přátelství nikdy ne,“ zazní na závěr prvního velkofilmu Sex ve městě. Možná se vám to může zdát příliš sladkobolné, ale jsme v Hollywoodu. Nezáleží na prostředku, i z Vinnetoua s Old Shatterhanda se stávají pokrevní bratři za dost patetických okolností. Silné přátelství v dobrém i zlém v literatuře a dalších kulturních odkazech patřilo vždycky spíš mužům. Zatímco heslo čtyř mušketýrů, jeden za všechny, všichni za jednoho, zlidovělo, ženám takové vzory „sesterství“ trochu chybí. Tady jsou to ale právě ony, kdo stojí při sobě, i když jsou rozdílné, nezávidí si delší nohy ani atraktivnějšího přítele. Jejich vzájemné přátelství je bezpodmínečné, až idealistické.
„Určitě je tento motiv silný. Ale to je pro Ameriku určitý symbol. Mně přijde kuriózní, jak se hrdinky radují ze zásnubního prstenu a sledují, jak je velký diamant – mají být nad věcí,“ říká kriticky Osvaldová.
Přesto, ve filmu patří k nejemotivnějším scénám moment, kdy se Carrie udobří s Mirandou po hádce kvůli Božskému a pokaženém prvním pokusu o svatbu. A při druhé, už úspěšně dokonané cestě k oltáři je samotné oddání, které se odehrává v civilním duchu, překřičené radostí při nečekaném příchodu všech kamarádek hlavní hrdinky.
2. Právo na výběr partnera metodou pokus–omyl a oddálení svatby
„Lidé chodí do kasin ze stejných důvodů jako na schůzky naslepo – doufají, že vyhrají jackpot. Ale většinou odcházejí bez peněz nebo sami,“ přemítá Carrie, jak se hrdinky přesouvají do věkové kategorie 35+ – a pořád ještě hledají. Většina žen po pětadvacítce to zná, rodina se začne vyptávat alespoň na přibližné datum svatby. Nebo alespoň chtějí znát toho muže, který z jejich dcery (vnučky/neteře) dřív nebo později udělá matku nového přírůstku do rodiny. Jenže časy se změnily. Ženy – většinou v kariérním zápřahu – dostaly více času přemýšlet nad tím, jak vypadá „ten pravý“. Do rychlých sňatků ženy nemusejí i díky tomu, že se umějí finančně zaopatřit. Nezadaným ženám se začalo říkat „singles“. Mužům také, jenže ti už měli více méně důstojné označení dříve – „starý mládenec“. O „starých pannách“ v souvislosti se Sexem ve městě nemůže být řeč. „Toto právo úzce souvisí s právem nemít výčitky, netrpět pocitem nedostatečnosti, touhou po dokonalosti, právo říkat ne, právo na omyl a v neposlední řadě také právo být trochu sobec a klást na první místo v některých směrech sebe,“ říká spisovatelka Obermannová.
A co vlastně ženy zjistí, když dostanou nastavený čas na výběr partnera a nevrhnou se do svatby s prvním mužem v životě a nemusejí už tolik brát ohled na ekonomické jistoty? Žádný rozpad tradičního uspořádání světa se nekoná: pevný svazek může vytvořit ambiciózní a lehce povýšená právnička s „klukem od vedle“ bez vzdělání a funkce nebo bohabojná katolička vedle milujícího muže židovského vyznání. Alespoň v seriálu.
3. Právo být hrdá „single“
„Nezadaní se střílejí, nebo ne?“ ptá se Carrie v jednom z dílů. Od dob Sexu ve městě se ale možná snížil počet žen, které kvůli svému neúspěšnému hledání stálého partnera pomýšlely na sebevraždu. Díky Sexu ve městě viděly, že úspěch v práci, vzdělání, a dokonce ani fyzický půvab ženám rozhodně nezaručuje hladký soukromý život. Tedy že s nimi nemusí být něco v nepořádku. Po NewYorku jich totiž běhaly davy. Česká společnost v tomto možná teprve nabíhá na tuto vlnu, s níž se Američanky sžívaly už v 90. letech minulého století.
„Není to tak dávno, co holka nemohla jít sama do hospody, na večírek, do kina, aniž by netrpěla zvláštním pocitem, že jí taková činnost ubírá na kráse, že je nechtěná, ne-li dokonce vadná... Seriál Sex ve městě ukazuje v jasných barvách a na vysokých podpatcích, že podobné aktivity na kráse přidávají, a dokonce se změnili i muži – někteří už jsou tak moderní, že je to okouzluje,“ popisuje svůj názor a zkušenosti spisovatelka Obermannová.
V Sexu ve městě ženy, zvlášť prostořeká Samantha, muže většinou opouštějí s velmi sebevědomou větou: Miluji tě, ale sebe miluji víc.
4. Právo užívat si večírky podobně jako muži
Máloco k Sexu ve městě patří tak jako luxusní party, na které hlavní hrdinky vyrážejí společně. Ne že by se za muži neotáčely, ale často končí u rozebírání svých vztahů. Baví se společně. Zatímco „pánské jízdy“ mají svou tradici a téměř nedotknutelnost, skupinka žen v baru většinou provokuje mužskou pozornost. Jenže ženy o ni nemusí ani moc stát, možná si opravdu vystačí sami se sebou. Nebo si opravdu chtějí jen povídat a nechtějí, aby se na ně muži dívali jako na kořisti jen proto, že vedle sebe nemají jiného muže.
„Když se jdou bavit spolu muži do hospody, je to v pořádku. Když jdou spolu holky, muži tomu nejspíš nerozumí. Takže takhle: holky se baví, nesedí tam v strašných mukách, dokud je nezachrání jakýkoli otrapa, který konečně některou z nich pozve na panáka,“ říká mladá spisovatelka Soukupová.
Důkaz ze seriálu Sex ve městě: jedním z poznávacích znamení seriálu byl koktejl Cosmopolitan, který si hlavní hrdinky vždycky rády daly spolu. Určitě to odráží trend, že poprvé masově ženy vlastně začaly mít peníze na dobré pití z vlastní kapsy – tedy znovu: že dosahovaly kariérního postupu. A peníze zároveň zatím nemusely dávat rodině.
5. Právo stárnout
Muži zrají, ženy... stárnou. Sex ve městě byl posledním varováním, že přehnaný kult mládí začal požírat sám sebe. Těmto hrdinkám je něco mezi třicítkou a čtyřicítkou a jsou nositelky sexuálního napětí, ale i lásky, hledají obojí. Sexuální dračice Samantha dokonce ve filmu oslaví stylově padesátku – hned poté, co opustí svého mladého milence, béčkového herce a krasavce Jareda. Tady se možná poprvé ukázal trend, který teď začíná pociťovat i česká společnost: dámy po padesátce odmítají hrát společenskou roli babiček a chtějí si také ještě užít života se vším, co k ženství patří. Symbolem této společenské změny se v Česku stala herečka Eliška Balzerová, když se nechala vyfotit na titulní stranu jednoho společenského magazínu elegantně nahá ve svých šedesáti letech. Nejde o její nahotu, stejně tak ani o drsné řeči a stručná řešení Samanthy, ale o prostor, který „živým“ ženám nechávají. Herečky prolamují tabu a ženy pak mohou lépe dýchat ve svých civilních životech.
6. Právo mluvit o ženských pocitech, být za „slepici“
„Neobětujte sebe samu, jen protože někdo druhý s vámi má problém,“ říká Carrie.
Možná o tom je celý tento seriál, že ženy se prostě občas chovají tak, že by si za to od mužů vysloužily nálepku slepice. Úspěšnou novinářku Carrie většinou stíhá jeden trapas za druhým, hodně jí záleží na její garderobě a botách, a navíc chce neustále mluvit o všech svých citových problémech a hnutích mysli. A to nejen se svými kamarádkami, ale dokonce i s muži. Někdy to chce odvahu sufražetky, říct muži, co žena opravdu cítí. (V seriálu se to nevylučuje s tím, že muži mohou mít stejné obavy.) „Myslím, že Sex ve městě byl první seriál, který všem ukazoval, jaké ženy jsou, co mají rády, a jak i ty chytré můžou být někdy pitomé,“ říká spisovatelka Petra Soukupová. Ženské konverzace byly, jsou a budou, ale po Sexu ve městě se za ně ženy možná stydí o něco míň. Protože na té televizní obrazovce mají šmrnc. A divák zároveň ví, že po dívčím dýchánku ženy odcházejí řídit PR agenturu nebo galerii. V tom je ta změna.
Ale jde i o to, ukázat podobné „hrdinství“ mužům, pro které všechny ženské pocity mohou být celkem nesrozumitelné. „Muži si vymysleli strašlivé pořekadlo – a určitě ho vymysleli oni: Když žena říká ‚ne‘, myslí tím ‚možná‘. Když řekne ‚možná‘, myslí tím ‚ne‘ a ‚ano‘ žena neříká. Ženy už dnes klidně říkají ‚ano‘ a klidně i nahlas,“ myslí si Obermannová a připomíná tak i nárok ženy být slyšet.
Na mužský pohled nezapomíná Osvaldová. „Některé ty hrdinky jsou poněkud sobecké – autorkou je žena, a tak tam promítá svoje frustrace, muži zase do svých knih promítají ty svoje,“ varuje před tím, brát hrdinky doslova, vysokoškolská učitelka.
7. Právo na boty za 500 dolarů
Jeden díl seriálu Sex ve městě se dokonce jmenuje Právo ženy na boty. Hlavní hrdinka se dostane do situace, kdy její zadané, dokonce už provdané známé zjistí, kolik utratila za své střevíčky. Ta částka není malá: 485 amerických dolarů. Je to sobecké, ale je to vlastně jen protipól k mužským hračkám jako motorky, drahé technologie a další povyražení, která si muži dopřávají. Protože si na ně vydělají – jenže teď už si na ně vydělají i ženy.
„To sice ano, ale ony ty výčitky mají,“ dodává Barbora Osvaldová. Ale přesto si tyto požitky dopřejí znovu.
8. Právo na „důstojné“ mateřství
Sex ve městě se rozhodl postavit za ženy, které nezačnou šišlat, jen co si donesou od lékaře první ultrazvuk svého čerstvě počatého dítěte, a když pak „čelí“ svému potomkovi, nejde jim všechno samo od ruky, jako v usměvavých reklamách na plenky. V seriálu má první dítě – syna Bradyho – ta největší ranařka, právnička Miranda. Začíná jako svobodná matka, nakonec si ale otce svého dítěte vezme za muže. Zároveň se ale odmítá i přes rozpačité pohledy okolí vzdát své kariéry – i volného času. „Nebudu se zastávat dětí. Já bych sem Bradyho nikdy nevzala. Maminka potřebuje své dvě ruce k tomu, aby si v klidu mohla sníst svůj dort za osm dolarů! Navíc, já děti ráda nemám, jen to své,“ říká Miranda v kavárně svým kamarádkám. Nic z toho se nevylučuje s bezpodmínečnou mateřskou láskou.
9. Právo užívat si kariéru bez výčitek
Všechny čtyři ženy v seriálu mají svou kariéru, jedna je právnička, další manažerka galerie, najde se tam odbornice na public relations a novinářka. „Toto právo sedí stoprocentně,“ říká Osvaldová.
10. Právo nedostat nálepku „špatné“ feministky, pokud souhlasíte s výše uvedenými body
Sex ve městě se nemusí líbit všem, výtky k němu určitě mají i ženy, ať už bojují za rovnost pohlaví ve společnosti, nebo ne. Každopádně ale tento seriál přiblížil ženský svět 21. století. Samozřejmě že v seriálu je podaný v přestřeleném hollywoodském pojetí.
Síla seriálu je ale možná v tom, že emancipovaným ženám nikdy neubral právo na ženství, dokonce i v tom trochu stereotypním duchu. Přestože často bylo zaobalené do silných výrazů z postelové oblasti, šlo především o vztahy a zorientování se v nové společenské roli ekonomicky nezávislých žen. Jako vtipný „bedekr“, který prolamoval různá tabu, určitě ženy bavil i jim pomáhal. Třeba v tom, že neexistuje černobílé dělení žen na chladné feministky a poslušné holky od rodinného krbu. ?
***
„Nezadaní se střílejí, nebo ne?“ Ptá se v seriálu Carrie.
anketa Ladislav Špaček odborník na etiketu
Film jsem viděl v letadle. Z toho, co jsem viděl, ale i z doslechu, protože se stýkám s mnoha ženami, mi připadalo, že jde o mimořádně vydařený seriál a do jisté míry i o průlom tabuizovaných témat. Žena je vlastně sexuálně svobodná od okamžiku vynálezu antikoncepce. A od doby, kdy žena začala pracovat, je i ekonomicky samostatná. Ženy žijí svým svébytným životem a tento seriál si možná poprvé v takové oblibě a takové masovosti všiml, a to přitažlivou, neboť velmi humornou formou, témat, kterými žijí ženy. Jestli mě seriál někdy zaskočil? Několikrát, ale to jen protože ženy se ostýchají s muži takto hovořit, ale samy mezi sebou možná takové debaty vedou.
Václav Marhoul režisér Popravdě a zcela upřímně. Celovečerní film jsem neviděl vůbec a ze samotného seriálu jen pár dílů, a to ve chvíli, kdy jsem se vrátil domů a má žena je sledovala. Nemám pocit, že by si ženy ještě předtím, než vůbec vznikl první díl, nemohly koupit drahé boty (pokud na to měl) nebo neměly právo na ženské přátelství (pokud nebyly egoistky) nebo nemohly být single (z vlastní vůle či donucení) nebo neměly právo skloubit mateřství a kariéru (za předpokladu dobrého chlapa po boku – i takoví se vyskytují a vyskytovali), nebo si dokonce nemohly užívat společenských večírků (takové dámy se vyskytují a vždy vyskytovaly). Taktéž jsem v případě (když reálně šlo o silné a zralé osobnosti) jaksi nezaregistroval, že by se utápěly v nějakých výčitkách svědomí, lomily rukama a všechno sváděly jen na druhé. Vlastně je to nakonec stejné jako s chlapy samotnými. Pokud by se nejednalo o nějaké totální trubky či trubce, ale právě o silné a zdravé osobnosti se smyslem pro fair play, pak by nakonec klidně mohl vzniknout seriál Sex ve městě II. aneb Tři chlapi v New Yorku. Klidně by mohli řešit identicky ty samé problémy a charakterově by se taky vůbec vlastně nemuseli neodlišovat.
Jan Bubeník headhunter a bývalý studentský vůdce
Tento seriál člověk musí vnímat s určitou nadsázkou. Aby to bylo zábavné, musí to být provokativní. Pobaví mě, když to ženy začnou brát příliš vážně, to mě může vyprovokovat k tomu, abych zaujal schválně opačný, šovinistický názor. Záležitosti mezi muži a ženami musí vycházet ze vzájemné domluvy a respektu. Ženy jsou naprosto rovnoprávné bytosti. Takže když se chlapi scházejí na pivo, ženy se mohou stejně tak scházet třeba na víno. Pro párový život jsou tyto oddělené skupinové terapie nakonec velmi důležité. Spousta mužů se ale ženského přátelství bojí, mají strach, že se ženy proti nim spřáhnou, když jim to dovolí. Ale myslím si, že strach mají jen velmi nesebevědomí muži. A platí to i opačně. A stejně jako má muž právo koupit si nesmyslně drahé auto, protože muto dělá dobře, tak si myslím, že má žena právo koupit si nesmyslně drahé boty, pokud si tím „odšprajcuje“ své sebevědomí.
